Battlejuice: Suede

Suede jsou kapela, kterou mají rádi (nejen) fanoušci britpopu mezi dvaceti a padesáti. Že ne? V nové rubrice Battlejuice navazujeme na dialogické články věnující se určitému tématu, které jsme pěstovali v tištěném Full Moonu, i tady. Suede jsou s několikaletou pauzou na scéně od roku 1989 a letos vydali novou desku Night Thoughts a následující text je důkladným profilem i recenzí. Davo Krstič a Shaqualyck. Souboj s láskou.

Davo: První setkání se Suede? Vezmu to stručně, jednak je to více než dvacet let a druhak jsem se na toto téma už rozepsal ve Full Moonu, ve tři roky staré fanouškovské jedničce. Rok 93 byl neskutečně bohatý na silná až zásadní alba. Já v té době obdivoval spíš tvrdší muziku, chytli mě Anthrax, Life of Agony, debut Rage Against the Machine jsem nemohl a nechtěl dostat z hlavy… a do toho přišli Suede s tklivými baladami a frontmanem, který zpíval, jako by si ráno oblékl o dvě čísla menší rifle. Dnes už vím, že to zas nic tak originálního nebylo, jenže v té době jsem pořádně neznal ani Bowieho (objevil jsem ho až s 1. Outside) ani Morrisseyho (The Smiths jsem poznal až díky filmovým soundtrackům). V té době ještě nebyl internet, takže kdo chtěl být v obraze, musel mít MTV. Tam rotovaly klipy So Young a Animal Nitrate a Británie hovořila o velké senzaci. Nevím, co mě strhlo víc, jestli afektovaný vokál Bretta Andersona s výslovností, jakou jsme se na hodinách angličtiny rozhodně neučili, nebo kytara Bernarda Butlera, která jen nečekala na povinné sólo, ale často zněla jako druhý hlas nebo si hrála svou bez ohledu na vokál.

šakal: V roce 93 mi bylo jedenáct a o britpopu jsem neměl ani potuchy. Nicméně za čtyři roky vyšel další díl fotbalového simulátoru FIFA (v menu lítal maskot Footix) a na soundtracku se krom triphopových The Crystal Method skvěla vypalovačka Song 2 od Blur. Pro dospívající děcko zásah shůry. Chtěl jsem víc, v bedně hltal Paskvil a Velkou noční hudbu, luxus představoval multimediální časák Klan (NME u nás v trafice neprodávali). Vše se pochopitelně změnilo s nástupem internetu a drogy jménem mp3. Vyhledávač AltaVista pracoval pomalu ale jistě. Od Blur a Damona Albarna to bylo jen pár kliků k jeho tehdejší lásce Justine Frischmann a skupině Elastica a od té zase co by kamenem dohodil k jejímu ex Brettu Andersonovi a Suede. „High on diesel and gasoline, psycho for drum machine…” Prd jsem tomu rozuměl, ale skřehotavý vokál a rozvrzaná kytara mi učarovali na první dobrou. Od spousty devadesátkových zjevení jsem se s léty neodvratně odpoutal, ale když se britpopoví vlajkonoši před třemi lety vrátili s albem Bloodsports, všechno mi znova naskočilo. A soudě dle nadšení osazenstva pražské Lucerny v listopadu 2013, zabral staronový zvuk nejen na nostalgicky smýšlející pamětníky…

Davo: K Lucerně se určitě ještě dostaneme, nicméně jestli tomu dobře rozumím, přišel jsi k Suede vlastně až v době, kdy místo odejitého Butlera nabrali tehdy snad sedmnáctiletého Richarda Oakese a místo pěti a víceminutových eposů (The 2 of Us, The Wild Ones, The Asphalt World) začali sekat tříminutové singly do hitparád plné rozverného “lalalá”. Jinak řečeno, strhli tě v době, kdy já už to s nimi pomalu vzdával, protože tohle už prostě NEBYLI ti Suede jako na prvních dvou albech. Třetí řadovka Coming Up byla poslední, kterou jsem si koupil - tehdy ještě na audiokazetě! A když jsem z následující desky uslyšel pilotní singl She´s in Fashion, bylo mi jasné, že je konec. Zajímalo by mě, jak moc tě zaujalo a jak jsi vstřebával album Dog Man Star, považované za největší majstrštyk v kariéře Suede, když ses k němu zpětně dostal?

šakal: A je to tady. Butler versus Oakes. Pro jednoho neřešitelný rébus, pro druhého jasná volba. Upřímně, já z toho kovbojku nikdy nedělal. Singly Trash nebo Beautiful Ones z alba Coming Up jedou na stejné vlně jako Metal Mickey nebo The Drowners z eponymního debutu, stačí si za „la, la, la“ dosadit „oh, oh, oh“ a jsme doma. Dog Man Star je skvělá deska, na hymnu We Are the Pigs nedám dopustit, jenže spousta fandů (narozdíl od nadšených novinářů) tehdy nerozdýchala onen odvážný, halucinogeny živený úkrok k temnější a melancholičtější poloze. Návrat k přístupnějšímu zvuku prvního alba se proto logicky jevil jako nejrozumnější řešení. S Butlerem, jenž tíhnul k progresivně rockovým experimentům, by to šlo stěží, navíc se jeho ego s tím Andersonovým nevešlo do jedné místnosti. Zato usměvavý popíkář Oakes hned věděl co a jak. Že si kapela tímhle rozhodnutím pod sebou výhledově nařízla větev, je věc druhá. Na Head Music to ještě šlo (Electricity, Can´t Get Enough), dál už ne a odchod Neila Codlinga předznamenal nevyhnutelné. Neméně zásadní ovšem byla absence letitého tmelitele Eda Bullera, který na vše důležité dohlížel od zvukařského stolce. Kvalita nových desek Bloodsports i Night Thoughts je toho zářným dokladem.

Davo: No ano, může se to zdát jako malichernost a vždycky budu smekat před tím, jak rychle se dokázal Oakes naučit celý repertoár a jak dobře do skupiny zapadl. Jenže já prostě budu vždycky kopat za Butlera, protože mě na Suede nejvíc bavilo to, co jsem už nadnesl - jak je kytara všudypřítomná, jak doplňuje Andersonův vokál. Zmínil jsi We Are the Pigs a to je přesně to “ono”! Stačí si poslechnout, jak do poloviny skladby jede kytara jakoby s vokálem a při druhém refrénu se najednou odpojí, prosadí se navzdory zpěvu a přichystá na skvělé sólo. Nemůžu si pomoct, fakt jsem se snažil mít Oakese rád, ale tohle už jsem na Coming Up ani dalších albech neslyšel. Byly tu záchvěvy, třeba u Europe Is Our Playground jsem si dlouho myslel, že je to pozůstatek spolupráce na prvních dvou deskách, a kdepak, ono je to béčko singlu Trash. Ale jinak si (možná bláhově) myslím, že Anderson - Butler byli podobně magickou dvojicí jako třeba Morrissey - Marr, když už jsme u těch vzorů. A že Butlerovým odchodem magie zmizela. Na Head Music to ještě šlo, to máš pravdu, kromě dvou zmíněných hitů mám slabost pro Everything Will Flow. Následující a na dlouhou dobu poslední album A New Morning je evidentně baroko, na které kapela dodnes nerada vzpomíná, jak mi Anderson s Osmanem potvrdili při rozhovoru na Pohodě.

šakal: Bláhově? Ale vůbec ne. Nalijme si čistého vína. Oakes nepochybně zaslouží body za to, s jakou grácií dokázal i přes nízký věk naskočit do rozjetého vlaku, ale Suede vzešli z chemické reakce Andersona s Butlerem, a uvážíme-li jejich špičkování i role v kapele, resp. za mikrákem, tak se analogie s The Smiths a tandemem Morrissey - Marr vysloveně nabízí. A singl The Drowners, konkrétně jeho b-strana To the Birds, to je „smithovka“, jako když vyšije. A ten madchesterový ocas! Hodně rád mám ale i My Insatiable One, k níž jsem došel přes Manics, kteří ji (podobně jako třeba Morrissey, haha) kdysi zcoverovali, což není nijak šokantní – ta řezavá kytara musela Bradfieldovi učarovat na první poslech. Z pomaláče High Rising mi vždycky naskakovala husina a taky obrázky z Twin Peaks, skvěle postavená balada, svůdná, nejednoznačná. Zásadní věc? Killing of a Flashboy, béčko k již propranému singlu We Are the Pigs, které žádným béčkem není. Doteď nechápu, že se tenhle surový diamant nedostal na konečný tracklist. Opomenout nemůžu ani drsný klip, který si co do brutality nezadá s Mechanickým pomerančem. Podobný případ je rázná Together (b-strana k singlu New Generation), která jen potvrzuje, jak silní a plodní byli Suede za časů řadovky Dog Man Star. A co teprve na Bloodsports!

Davo: Ano, na b-stranách singlů si Suede vždycky zakládali. Mimochodem, když v roce 2011 dával Anderson dohromady speciální třídiskové edice dosavadních alb Suede, využil toho k vytvoření alternativního tracklistu aneb Kdybych tehdy věděl, co vím dneska… Zpětně tak uznal, že nezařadit na první alba tracky My Insatiable One, To the Birds nebo koncertní stálici Killing of a Flashboy (slyšeli jsme v Lucerně i na Pohodě) byla chyba. A speciální edici třetí desky Coming Up jsem si koupil právě jen kvůli disku s béčky - taková Money je snad nejrychlejší věc, kterou jsem od Suede slyšel. Dva roky po důkladném pročesání audio a video archivu pak Suede přišli s novým albem, prvním po jedenáctileté pauze. Ke comebacku jsem přistupoval velmi opatrně, čekal jsem unavenou kapelu křísící kdysi hvězdné časy, ale to, co jsem slyšel na Bloodsports, mě v dobrém slova smyslu šokovalo. Už úvodní Barriers (v níž Suede zní jako U2) a pilotní singl It Starts and Ends with You jsou hitovky, které zabraly na první pokus, působí svěžě jak v dobách debutového alba. Škoda, že v druhé polovině už tato energie vyprchá kvůli přemíře balad. Jestliže jsem ale po vydání Bloodsports a návštěvě koncertu Suede v pražské Lucerně všem tvrdil, že tenhle comeback měl smysl, po poslechu novinky Night Thoughts už si tak jistý nejsem.

šakal: Bloodsports, to byl blesk z čistého nebe. Podobný drajv bych čekal od kapely o generaci mladší. Živě si vzpomínám na tu euforii z prvního poslechu vypalovačky It Starts and Ends with You. Cože, tohle že jsou Suede? Ti Suede, nad kterýma už všichni zlomili hůl!? Chytlavá riffáž, návykové melodie a k tomu vokál, který si člověk nesplete. Comeback z donucení? Ani nápad, Andersonova parta se vrátila v neskutečné formě a naživo bylo setsakra znát, jak moc je to spolu zase baví. Jedinou vadou na kráse byl nevyrovnaný tracklist poplatný koncepčnímu pojetí alba, jehož leitmotiv by se dal shrnout slovy Ona a On od A do Z. Většinu hitů pánové účelově vypráskali hned zkraje, takže druhá půlka desky se nesla v o poznání komornější a intimnější atmosféře. V kontextu celého reunionu šlo každopádně o banalitu, která pravověrným příznivcům nemohla zkazit radost z plnohodnotného návratu milovaných britpopových legend.

Davo: Comebackové album Bloodsports se má k novince Night Thoughts tak, jako se k sobě mají eponymní debut k Dog Man Star. Na první jsou jasné hity, spousta energie, zatímco ta druhá je rozvážnější, zasmušilejší a hlavně víc ambiciózní. Na Dog Man Star jsem si vzpomněl hned u úvodní When You Are Young, která by se klidně mohla jmenovat Introducing the Band II. Tady jde taky spíše o intro, navození atmosféry než o regulérní písničku s refrénem a sólem. Ambice jsou fajn, ale po prvním poslechu jsem měl pocit, že tomu Suede dali nálepku “soundtrack” jen proto, aby mohli obhájit zjevnou “nedodělanost” většiny skladeb. Ta deska potřebovala nechat uzrát, protože ve své stávající podobě nabízí stejnou měrou “hits” (Outsiders, famózní Like Kids) jako “misses” (pilotní singl No Tomorrow je s refrénem “Fight the sorrow/ Like there´s no tomorrow” jednou z nejotřesnějších věcí v katalogu Suede). A coby fanoušek, který má v pomyslné Top 10 “pomaláče” Pantomime Horse a The Wild Ones, musím kroutit hlavou nad nepodařenými baladami, kterých je na novince snad ještě víc než na minulém albu. Pale Snow ani není regulérní písní, spíš nezajímavým intermezzem, a takovou Learning to Be nezachrání ani překvapivý ženský vokál v závěru. Nevadí mi patos, nevadí mi, že Anderson tu používá falzet častěji než Chris Martin z Coldplay, vadí mi, že to kolem mě jen tak prošumí. Výjimkou je působivá Tightrope, která dá zavzpomínat na staré dobré časy.

šakal: Těžko kapele vyčítat, že se na Night Thoughts zuby nehty drží osvědčeného vzorce. Ty smyčce v úvodu mě nejdřív trochu vyděsily, hned záhy to naštěstí nakopnou Outsiders a všechno běží jak na drátkách. Našlapaný rytmus, zvonivé kytarové kudrliny a bezchybný zpěv – co do zvuku, myslím, téměř totožný recept jako na předešlém albu. Like Kids nápadně připomíná čipernou Hit Me a třeba What I'm Trying to Tell You mě vyloženě nutila myslet si něco o neprodané podpultovce z Bloodsports. Na druhou stranu se v poslední minutě krásně láme v nenucenou repetitivní roztleskávačku, s níž bude radost strhávat publikum ve vyprodaných halách všude po světě. Nic proti, železo je třeba kout, dokud je žhavé, jen mám strach, aby se historie neopakovala a Suede nenakročili do slepé uličky jako před lety s deskou Head Music, která přišla po obřím úspěchu Coming Up. Doprovodný film Rogera Sargenta je zajímavá inovace, otázkou zůstává, co dál. Poctivou písničku sebelepším videem nenahradíš a jsem hodně zvědav, kudy se kapela vydá příště.

Davo: Head Music - to jsou pořád celkem optimistické vyhlídky. Při opakovaných posleších mírním svůj unáhlený radikální odsudek, protože když novinka Night Thoughts dohrála poprvé, napadlo mě, že s takovou nahrají Suede příště další A New Morning a zavřou krám. A to bych vážně nerad. Snad se nám kapela stihne představit s novým albem naživo, na první vystoupení u nás jsme čekali dvacet let. Jo jo, jak s úsměvem pravil bubeník Simon Gilbert v zákulisí trenčínské Pohody: „My jsme vlastně skupina z předcédéčkové éry.” Suede stárnou s grácií a Anderson je navzdory blížící se padesátce ve skvělé fyzické a koncertní formě. Ale čekal jsem údernější obhajobu comebacku, než jaké se mi na Night Thoughts dostalo.