Články / Recenze

Chlast a úsměvy smutných mužů

Chlast a úsměvy smutných mužů

Petr Janiš | Články / Recenze | 28.03.2015

Chlast a úsměvy smutných mužů

Josef Formánek je dnes znám jako spisovatel prózy s autobiografickými prvky. Nejprve založil cestovatelský měsíčník Koktejl, kde téměř třináct let působil jako šéfredaktor. Následně napsal šest knih, z nichž prvotina Prsatý muž a zloděj příběhů působila jako zjevení. Jeho poslední román nese název Úsměvy smutných mužů.

Formánek v něm tne do živého na několika frontách. Až na dřeň odhaluje soukromí, jež ho dovedlo (a jeho druhy v léčení) k „zatažení záchranné brzdy v poslední možné chvíli“ – odhodlání podstoupit odvykací kúru závislosti na alkoholu. Tato vrstva románu působí nejpřesvědčivěji. Nejde o alibistické žvanění, příběhy jsou syrové a plné zvratků, fekálií i falešného sebepřesvědčování o „drobném“ problému, jenž lze bez obav zvládnout. Vypravěči jsou lidi z různých pater sociálního žebříčku, kteří neustáli rozdílné životní ťafky profesního i osobního života. Vyjevování těchto „tajemství“ mnohdy doprovází nepříjemný pocit, že se TO může stát každému. A kam až lze spadnout? „Pak zavolal švagrovi, ať ho odveze k mámě. Když se u ní pokusil oběsit na kličce od okna, máma ho zmlátila a donutila napsat na kus papíru, že se půjde opravdu léčit.“ Takto končí veškerá legrace...

Formánkovým zlomovým okamžikem bylo přiznání si, že „to už nešlo s pitím, ale ani bez něj“. Podobný osud byl přichystán i pro ostatní pacienty, které autor na odvykačce potkal – a jejich příběhy čtenáři předhazuje. Bez patosu a syrově. Cesta ven je podobná tvrdé disciplíně, jež byla zachycena ve filmu Dobří holubi se vracejí. Kúra není procházkou růžovým sadem. Je to pomyslné bojové pole, na němž pacienti nepřicházejí pouze o dosavadní iluze, ale také o svobodu. „Je to pionýrskej tábor kombinovanej s vězením, což se svobodnýmu člověku prostě nelíbí.“ Úspěšná léčba nekončí v prostorách léčebny, ale řád potřebný k poražení „draka v nás“ je nutno „odnýst i do života venku. Naučit se neulevovat si a bejt na sebe přísnej.“ Tento atribut se jeví tím nejtěžším, Formánkovi kolegové v dodržování abstinence „padají jako mouchy postříkané biolitem“.

Je vůbec rozdíl mezi závislostí na alkoholu a jakoukoli nelegální drogou? Z pohledu personálu léčeben žádný: „Už jsem viděla pár takovejch jako vy, co vyměnili jeden fet za druhej. Vy prostě neumíte bejt sami, jen sami se sebou.“ Pomoc v boji se závislostí potřebuje každý, ať už jde o drogy tolerované, či nikoliv. Jakákoliv další dělení jsou zbytečná.

Formánek se trefuje do národního koloritu a hrdosti, jež je spojena s adorací a tolerancí nejrozšířenější tvrdé drogy v Česku. Lze se takovému postoji divit, když reklamy na chlast jsou všude, v hospodě se nalévá mladistvým a lékařské konzilium paušalizuje prezidentovo chlastání jako „virózu“? O paradoxním postoji české společnosti k tuzemskému svatému grálu se Formánek vyjádřil i v jednom z rozhovorů: „Pokud pijete, spolustolovníci vás objímají kolem ramen, pokud jste na dně, odvrátí se a pomoci vám nikdo nechce.“ Stručně, jasně a výstižně.

Formánek servíruje knihu s obsahem silným jako černá káva a tématem, kterému může podlehnout každý. Pak se lze potýkat s otázkou: Co je obtížnější? Přestat, nebo vůbec nezačínat?

Info

Josef Formánek - Úsměvy smutných mužů (Gekko, 2014)
www.josefformanek.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články