Chyba lásky (Beseda u Bigbítu 2018)

Když vaše cesta ze zapadlého koutku Vysočiny na Besedu začíná v šest ráno a ještě milujete chlápka, který si už cestou propoceným busem z Veselí do Tasova uvědomí, že festivaly nad tři sta lidí, zvlášť v horkém počasí, nenávidí, jenže na to pod vlivem silného hudebního programu zapomněl, není to zrovna pohodovej start. Možná se jen nenaladil jako já, říkám si, však ořechovka ho srovná. Jak trefně poznamená má milovaná Košutka: „Všichni chlapi po čtyřicítce jsou trochu nerudný.“

To máš ranní měkký světlo nad dědovou zahrádkou, pekařství Adélka s jahodama a neslazenou domácí šlehačkou, vlhký makový housky z prodejny Růže, výloha legendárního humpoleckého antiku pana Chytrého, kde se skví výběr z Váchalovy korespondence 1940-1962 Zapáliv si cigáro Operas a kde kromě knih seženeš cokoliv od vkusné chňapky do kuchyně přes plisované boho sukně po modely autíček. Ale otevírají až v devět, a to já už sedím ve výlukovém buse, kde se mi paní, co jede z léčebny domů na víkend, svěřuje se svým, jak jinak než tragickým životním příběhem. Mezi chápavým přitakáváním v duchu nadávám sudičkám, že mi neubraly na empatii. „To určitě nestihnete, slečno, ten nápoj do Brna, to vám říkám,” přisazuje si. I stihnu, ženská jedna, prostě stihnu.

A novej jinej svět, veselská pivnice U Petra se zahrádkou lemovanou božími přikázáními a osazenstvem, které asi ještě nevidělo holčičí vyholenej krk. Ale možná se pletu, protože tam visí plakát Magorova Vydří s podtitulem „setkání je důležitější než program”. Jakpak asi zní kapela Mnichovo smradiště, přemýšlím cestou ke švestce, pod kterou stavíme stan. Z hlavní stage zní éterem zasnění, leč bezpohlavní Billow. Kam se s lety zatoulala má romantická povaha? Ubila ji česká realita, kde je možné laxně přistupovat k zoufalství vietnamských žen, které u vody ztratí dítě a okolí se vymlouvá, že vony říkaly, že se ztratily, ale ne ve vodě. Kde asi, vy hovada? Z temných myšlenek probírá až Mucha ráchající se v přepadu Veličky s mladším děckem a její „Veroniko, seš to ty? Tady na tebe už dobu hulákám. A jak se máš a na co jdeš a nevíš, v kolik hrajeme v tý Vinoři u vás? Mně nasrala už první kapela.“ Ach Muško moje zlatá.

V areálu Besedy, která začínala jako přehlídka lokálních kapel, zůstává vše, co milujete, na svém místě, včetně dementních keců nadbytečného moderátora. „Když seš blbej, tak seš blbej,“ vyslouží si dokonce před začátkem Povodí Ohře kousek z jejich textu od našeho enfant terrible. Dokonalé grilované Mamakrely Jiřina Jiráka z Nylon Jail, prověřené vege bistro/cukrárna Tři ocásci s luxusním seitan burgerem (to hráškový pyré je nebe) a vším ostatním výtečným, tradiční kafe, ořechovka a mošt od Tungsramu i retro stánek s nekonečnými řadami předlitých panáků, parasy v rohlíku a sekačkou v housce. Pro každého něco. Jen se nemohu ubránit dojmu přelidněnosti. Přelidněnosti normály a liči. Letos bylo vyprodáno už před začátkem festivalu, což se odrazilo i na občasných frontách, ve vedru hůře snesitelných. Co je dobře pro Besedu, nemusí sedět vám, smiřte se s tím. Ocenitelným faktem je, že oproti loňsku bylo proviantu i v neděli pořád dost. Naštěstí se tu myslí i na misantropy. Zadní ulička se stánky, mé gusto. Teabus milé dredařky ukrytý pod vzrostlým stromem se stává vyhledávaným chill pláckem. Na koberci a s čajem se zaposlouchávám do Muchowa & The Antagonists, škoda, že nemám filmovou vzpomínací náladu. Zato stihnu probrat s kluky z Hnutí Brontosaurus lesní školky i vztah dětí k přírodě a vybrat si náušnice od Love Music. Za pajdu, neber to.

V devět se ochlazuje a pražští Market, kteří mě v červnu ohromili jako předkapela skomírajících Wolf Parade, konečně odstartují parádní večírek. Ten styl nepopíšeš, musíš slyšet a možná spíš v klubu než venku. Zato Veronice s Davidem z Kalle topolový hájek náramně sluší. Ve frontě si pak synchronně barvíme rty a mně je krásně.

fotogalerie z festivalu hledejte tady, tu anebo i zde

„Ser na nauseu, pojď na Nauzea Orchestra,” řikám mu. Po prosraném křtu ve Futuru se na Ústečáky těším jak malá. Nádhera. Dojem nezkazí ani otylá paní snad ze srazu motorkářů, která dští síru: „Mu nerozumím ani slovo táto, jakóó.” Nad Tasovem zas září ta zatracená duha, co má kořeny hluboko ve sklepích opuštěných domů. A má být ještě líp. Nestíháme ořechovku a ona k nám dopluje sama Povodím Ohře, rukou pomazanou. To už ale spouští syrovina ze západu. „Povodíííííí Ohřeééééé,“ řveme nepříčetně. Kotel je neovladatelnej jako příboj, lidi lítaj vzduchem a Sisi skotačí na pódiu nesmyslů zbavenej.

“Žijete ve společnosti, kde drát jen kosmeticky ošetřuje chrup.
Už se těší, až se roztočí, a nebude to jen kolem polí a luk.
Soudruzi, doba vám nahrává.”

Mrazí mě. Už bych mohla do konce života chodit jen na tuhle kapelu a nejvíc na světě mě štve, že nikdy neuslyším Esgmeq naživo. Nedosažitelné nebe. Přiková mě ještě Sýček, Libor je mistr krabiček a od psychedelie kapelu posouvá k promyšlené elektronice. DJe Myslivce letos dávám jen ze stanu, chyba lásky prý, hrál i Olmerku.

NOVEJ DEN

Před konzumem potkáváme Johnnyho Násilníka, kterej je snad všude, dlouhonohej blonďatej pavouk v noci lítal vzduchem a teď se ptá, jak to vypadá v areálu, že tu maká jako popelář. Dobře hochu, dobře. Rohlíky už nejsou a sobotní nehudební plán je jasnej. V sousedním Lipově otevřeli v červenci nově zrekonstruované koupaliště. Bus v 10:49 tam, gin tonic s limetou za pade, 33 metrů délky, stíny borovic, sprchy. Kdybyste nevěděli, tak kozina je pivo říznutý kombajnérkou, což je žlutá limča. „Kolik že koštuje ten lístek, slečno, a ne že napíšete o nás,“ čelím zas tý svý důvěrný povaze a lásce k bodrejm autobusákům. Oáza, ze který mě do horoucího pekla nedostane ani půlhodinové prý výborné čtení Petra Borkovce, ani sedmdesátková psychedelie Purplefox Town. Obojí si ale nenechte ujít, pokud jste byli stejně líní jako já.

Kdo si pak nechal ujít architektonické zpříjemnění pobytu u vstupu, neměl zaraženou třísku v zadku. Jste to mohli aspoň ohladit, borci. To druhé ze tří zpestření, neony lemující cestu k béčkové stagi, bylo víc než účelné. Cold Cold Nights v hot hot day potěší, hlad je ale silnější, zažene ho pivo s měsíční partou na tasovském fotbaláku. Napodruhé si mě pak získávají Nikander. Rehabilituji blití do mikrofonu z něžných úst na umění. Sekyra prohnaná kolenem je skvost. Z klatby napůl omilostním i Nylon Jail (dle kolegy Fail), přestože mně před pár lety nadávali. Že by Jiřin Jirák ubral na kožichové image a mimo gastronomicky vyrostl i hudebně? Do poslední písně si to myslím, pak ale musím jeho kvílení pro holky utéct. To Pacino jsou jiná liga, hluk a syrovost do morku kostí. To není půl litru země, ale hektolitr. Snad nejlepší program, co kdy Beseda měla, a to pořád nejsme u konce.

Headlinerka Zola Jesus má mocný hlas, žel ukrytý pod nánosem balastoidního hudebního doprovodu. To je mi milejší Švejdík mladší se stále sehranějšími Plus minus nula, letošní nejoblíbenější kapela žen 50+, bez urážky. Jak jinak mi vysvětlíš, že 17. listopadu se mě na ně na Národce během jejich setu ptaly dvě padesátky v rozmezí deseti minut? Hudebním i tanečním vrcholem soboty budiž korunovány Modré hory. Pro mě poprvé naživo, ač roky milováni. Rýmy Beneho a Lyrika v doprovodu Rolanda Kánika tnou do živého i bez řetězů a lacinejch rapovejch gest. Hraje se z poslední desky Luxus klan i Big beatu a my zveme Modré hory hore. Nezapomenutelní. Neodolatelní.

spomienka na slávne 20. storočie
striedavo sme kľučkovali medzi padajúcimi bombami
a padajúcimi hovnami
a všade samé čisté zásahy

Vám nevím, proč na konci, kdy už jsme chcípali množstvím dobrejch kapel i vedrem, hráli další neméně skvělí. Že by festival snů? Kultovní Lvmen, jejichž projekce během vystoupení mě obracela co minutu žaludek a ježila husí kůži, rakovničtí Mara Jade, instrumentálka pojmenovaná po ženušce Lukea Skywalkera, co rozsekala těch pár, co dorazili. Však uši ni srdce nejsou nafukovací, přesto gratuluji těm, co vydrželi i na Vees a FVLCRVM. Zněli skvěle a nebylo to tím, že se jejich hudba mísila s mými sny.

Beseda je z jiného světa. Z toho lepšího, který si teprve musíme zasloužit.