Články / Reporty

... A třináctý song je zítřek (Julien Baker)

... A třináctý song je zítřek (Julien Baker)

David Vo Tien | Články / Reporty | 15.09.2018

Ženská, chlap, dvě kytary, intimní osvětlení. A spoustu povídání. Becca Mancari jede tour s výtvarníkem Harrym Kaganem a jako kytarové duo je to míň americana, míň uchopitelné a možná i trochu míň promyšlené, protože skoro po každém songu mění mezi elektrickou kytarou a elektroakustickou, do které paradoxně mnohem více řeže. Průpovídky začínají jako: „Nechápu, jak tady můžete existovat, mám pocit, že se ty sochy na mě koukaj. Musíme si o tom popovídat…“ a končí u vyrůstání v přísně náboženském prostředí. Možná proto v Norsku pila víno s Gaahlem z God Seed. Country a black metal? A všechno mezi tím. Mancari drží rytmus, doprovodný kytarista šolíchá sólíčka, kytary se kříží. Silný hlas, ale skladby jsou v osekaném podání holé, škoda. S kapelou se vrací do Evropy hned v listopadu, jako lákadlo je třeba vyzdvihnout Reamse, co na steel kytaru používá různé pedály, a to se jen tak neslyší.

Jen co vejde na podium, dočká se nadšeného přijetí. Vyprodané koncerty ještě předtím, než turné začalo. 19 zastávek, 14 zemí, Julien Baker je 22 let. Počtvrté v Evropě, poprvé v České republice. Jako by toho nebylo málo, založila spolu s Phoebe Bridgers a Lucy Dacus all-star projekt Boygenius (ípko 9. listopadu na Matador). Jestli Baker není dostatečným vzorem pro budoucí hudebnice, pak už nikdo. Světlo proniká tmou.

„Začne tím, nezačne? To přece nemůže, to nejde. Začala tím včera v Lipsku. Otevře s Appointments.“ Zmatený monolog přehluší vybrnkávaná kytara, klubem se rozezní slova Wish I could write songs about anything other than death. Sprained Ankle, vymknutý kotník, srdce i uši. Úderný otvírák nikoli svým zvukem, ale smutkem. Srdce na pochodu, jak se říká. V tuhle chvíli je v naplněném NoDu odporné vedro, v šeru se lesknou čůrky potu na tvářích. K Julien Baker se přidává houslistka Camille Faulkner, působí stejně nenuceně a hraje podobně samozřejmě. Takhle sehrané nejsou často ani kapely, co mají za sebou pět let. Baker plete smyčky na obsáhlém pedalboardu, pod nohy se ji připlete začátek prvního songu. Přiznává chybu překvapeným, pobaveným výrazem. Mezi songy neplýtvá slovy, v půlce setu se ale k tomuhle drobnému incidentu vrací: „Každý večer se zákonitě stane nějaká nepříjemná věc. Jsem za tyhle chvíle ráda. V ten moment to sice příjemné není, ale v měřítku větších věcí jsem za to ráda. Nutí mě to nebrat se tak vážně, být pokornou.“

Zasedá za svůj Nord Stage 2 Ex 76 (vždy tak krásně červený), čas na piano. I used to never wear a seatbelt / ´Cause I said I didn’t care what happened / And I didn’t see the point in trying to save myself. Všichni brečí (rád si to myslím), ale možná je tu jenom na padnutí. Hladina rukou s mobily mizí v kapsách. Kdosi kdysi říkal, že pokora je dar. A v tuhle chvíli je dost nakažlivá. Tohle měl být děsně smutný koncert, smutnější než Skácel, jenže každý singalong Baker oplácí úsměvem, celá rozzářená. „Chtěla bych mít sebevědomí toho, kdo ví, že neumí zpívat, a stejně si zplna hrdla zazpívá.“ A vůbec, celý večer přetváří tíhou svých skladeb v něco příjemného. Naděje? Uzdravení? Po dvou písních jen na klávesy bere zpátky (Fender Classic Player Baja) Telecaster, podle potřeby si ho přehoupne na záda a přepíná mezi oběma nástroji a smyčkami, stejně jako mezi trsátkem a hraním prsty. Poslední, třináctý song je samozřejmě Turn the Lights Out, Julien Baker říká, že je o nepříjemné sebekonfrontaci, která vlastně vede k sebelásce. Jít sobě vstříc. There’s always tomorrow I guess.

Info

Julien Baker (us) + Becca Mancari (us)
14. 9. 2018 NoD, Praha

foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články