Články / Sloupky/Blogy

Anifilm II.: Dost?

Anifilm II.: Dost?

Andrea Bodnárová | Články / Sloupky/Blogy | 08.05.2018

Náhodný výběr z druhé poloviny anifilmového pobytu v Třeboni je možné shrnout jako „ze života”, pokud teda život považujeme za směsici divných mezilidských interakcí, nechutností, sexu a frustrace (ne nutně v tomhle pořadí). Oceněné filmy nebyly tolik mindblowing v porovnání třeba s tvorbou porotce Chrise Landretha, ale pořád platí, že je to vlastně jedno, protože animáky jsou jako pizza – i když nejsou dokonalé, pořád jsou dobré.

Do kategorie frustrace se zařadil jeden z oceněných studentských filmů Enough. V něm si hlavní postavy prostě řeknou, že stačilo, že nebudou víc odolávat svým dotěrným myšlenkám, a výsledkem je náhrada (anebo náhražka) skutečných činů (shození ze schodů nebo z okna, zoufalé švihnutí sebou o zem, když ujede autobus). Nechutnostmi se samozřejmě hemžilo sobotní půlnoční promítání „Lechtivé a nechutné“, kde jsem se nejvíce ztotožnila s krásně asociačním a fluidním zobrazením průběhu rýmy (OO). Estonský snímek Booth zas zkoumá pofiderní občerstvení na koupáku, kde si člověk při požírání langoše s pseudomajonézou říká: „Z jakých sraček je vyrobeno tohle?“ Tohle temné tajemství jsme možná úplně vědět nechtěli. Poetičtější stránku hovínek ukazuje Joys of Fatherhood aneb akční scéna přebalování miminek. Co se týče sexu, tak jednoznačně vyhrál oceněný estonský kraťas Manivald, jehož žánrová mysterióznost evokuje psychologické drama (vzájemná závislost mezi synem a matkou) i levné německé porno, to vše za třináct minut v podání lišek a vlků.

Zapomněla jsem na kategorii absurdní a bizár. Tady se nedokážu rozhodnout, jestli byla lepší story nafouklých lidí s hlavami jako z Theme Hospital (Tête à Tête), dramatická operní árie umírající mouchy (Death of a Fruit Fly) anebo zvláštní konspirační příběh zahrnující dětí, jakési templáře a teleportující se zajíce, to celé ve stylu ilustrátora Joana Cornellà (Rabbit‘s Blood). Za nejdivnější scénu musím označit zpívající sardinky v hotelu pro osamělé, který pluje vesmírem na ostrůvku spolu s callcentrem, fastfoodem a supermarketem, kde jsou zaměstnaná nejrůznější zvířátka, co se rády baví hudebními a tanečními improvizacemi (The Burden). Břemeno v názvu zřejmě odkazuje na monotónní život zvířátek, já si ale primárně odnáším to, že sardinky by si zasloužily nahrát aspoň EP.

Festival jsem uzavřela dalším testováním počítačových her a dospěla jsem k závěru, že taky spadají do kategorie frustrace. Herní vývojáři totiž v první fázi práce moc nemyslí na to, jestli má běžný smrtelník dost odhodlání k tomu, aby nad tím seděl i po tom, co v průběhu úvodních deseti minut třicetkrát spadne do propasti anebo ho sestřelí armáda ptáčků. V místnost s nominovanými hrami byla hromada dětí smažící Chuchel.

Na závěr jsme uctili opomenuté autorky české animace v rámci stejnojmenného výběru a v intimní atmosféře největšího kinosálu (bylo nás tam pět a půl) jsme si užívali oldschool feminizmu (Jak chlop všechny roboty pomotal, Hroší maminka je tatínek), bizarního příběhu o loupežnících pravděpodobně pod vlivem lesních bylinek (Chvěj) a postmoderní posh společnosti uměleckých kritiků mimo realitu… teda vlastně příběh o slepičce a vajíčku a co z toho je důležitější (Slepice).

Po Anifilmu jsem znovu předávkována, to mi však nebrání v následném domácím dohledávání filmů a opětovném studování katalogu. Taky jsem vyzbrojena sadou Chuchloplakátů, tudíž mise byla úspěšná. Není nad kvalitní úlovky z festivalové divočiny.

Info

Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm
1.-6. 5. 2018 Třeboň

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články