Bez bot: Tess Parks

Pátek večer. To nejdivnější místo konání koncertu. Váš byt. Tedy v tomto případě byt jisté Edity. Praha, kousek od Vltavské, kde mě ze schodů téměř smete mrazivý vichr. Pod paži beru chrchlající posilu, která se ptá, co že to jdeme - my blázni - dělat. Když jsem před pár týdny psala kanadské zpěvačce Tess Parks, zda nechystá českou zastávku, nenapadlo mě, že se už už schyluje k jejímu bytovému entrée. Vysílačky fungují, vesmír též, náhoda neexistuje.

Talentovaná Tess, ketrá střídá Londýn a Toronto, je šťastné dítě, které od začátku zná své místo na světě. Podporující, umělecky založená rodina. V šesti piáno, které v jedenácti střídá kytara, zakoupená tatínkem po koncertě Oasis. Stylizovaná jako Jane Birkin šmrnclá Burtonovou mrtvou nevěstou s delikátně ohrnutým horním rtem. V reálu vypadá na patnáct. Jen zastřený hlas protřelé třicátnice mate a místy bolavě svírá. První deska Blood Hot a kontrakt s labelem 359 Music Alana McGeeho dává jasný signál, že v motýlkovi se sotva rozbalenými křídly něco je. McGee a jeho kultovní osmdesátkový label Creation Records má na svědomí zásadní desky Primal Scream nebo nepřekonatelnou (What´s The Story) Morning Glory od Oasis. “Je jí teprve 24 a už teď je skvělá textařka, jen to o sobě zatím neví... nejkrásnější na ní je absolutní absence ega.” Tahle Alanova věta dokonale vystihuje atmosféru, ve které se neslo její vystoupení.

Klopýtáme tmou po schodech starého činžáku. Nahoru a zase dolů, místo činu dokonalé maskované. Vtáhne nás tlumené světlo svíček stromečkového řetězu a vůně ukrajinského boršče na alžírský způsob. Dvoupokoják plný lidí. Jako introverti značně převyšující věkový průměr čtyřicítky přítomných párů ponožek usrkáváme z placatky, abychom to rozdýchali. Naštěstí se nás ujme empatická Edita a my se dozvídáme, že tyhle večírky Bez bot už mají (sice kratší, ale) tradici. Koncerty, divadlo i literární čtení. Na dotaz, co na to sousedé, vytahuje Edita aktuální historku o záchraně sousedčiny kočky. Takže dnes to bude v pohodě.

Tess Parks, která je v Praze sotva čtyři hodinky, pluje sálem, zastaví se tu s tím, tu s oním. Občas balí cigarety a uždibuje z muffinů. Přisedne si na pár centimetrů a já pozoruju černě rámované oči. Od dalšího z hostitelů, Lukáše, Tess vyzvídá česká slovíčka, vítá nás a pak se chopí kytary. Ryze intimní atmosféra dá vyniknout osobitému projevu. Tak nesnáším přirovnání. Hope Sandoval z Mazzy Star? Patti Smith říznutá vím já čím? Ani jedna. Tess Parks, holka s kytarou, která má co říct. Bůh jí k tomu nadělil hlas zrcadlící plné popelníky a štěstí na lidi. Poslechněte si Gates of Broadway, Life Is But a Dream a Somedays a pochopíte. Mnohé napoví i její berlínská spolupráce s Antonem Newcombem z The Brian Jonestown Massacre, ochutnávku ze společné desky I Declare Nothing, která vyjde letos, najdete na webu. Hutná Cocaine Cat je klenot čekající na objevení.

Hodinku hraní prokládá Tess glosami svých textů a vtipnými narážkami na hypnotizované publikum. Jsme orosení jako okna, za kterými problikává páteční noc. Sotva se aklimatizujeme, buší na dveře noční klid a nám nezbývá, než se těšit na regulérní koncert, který bude. Opouštíme oázu.