mexhouse | Články / Sloupky/Blogy | 30.01.2014
To máte tak: jdete na pohybové divadlo s živým hudebním doprovodem a nečekáte nic, stejně jako všechno. Protože Miřenka Čechová s Tantehorse se umí prosadit i venku a Bohren and Der Club of Gore jsou obecně uznávanou veličinou dark jazzu (přibližně Badalamentiho instrumentální Twin Peaks minus drozdi). Přišli lidi na fyzické divadlo, přišli lidi na velkoformátovou kapelu a pak taky ti, co přišli na průnik, abych nikomu nekřivdil, takže bylo vyprodáno několik dní předem. Nefotilo se, aby byl zážitek nepřerušovaný reklamou, sedělo se z ticha a Studio hrdinů je pro tyhle manýry dobrým prostorem.
Rád bych řekl, že nerozumím pohybovému divadlu, ale není to čínština, naopak hlas vypravěče/vnitřní monolog pokládám jinde než v literatuře (jistěže jsou výjimky) za špatně používaný nástroj aka berli. Zlomenou. A když na začátku příběhu o tanečnici, která špatně snáší dril (taky o dívce znásilněné vlastním snem, etc.) slyším, že toto není příběh sebevraždy, je to takový spoiler, že hned vím, že mi ujel vlak, už včera. Dovysvětlování. Raději bych zůstal v divácké nejistotě, protože ta těla... ta těla jsou absolutní. A kdyby zůstalo slov jen co názvy cviků hrdinčina alter ega, akorát.
Představoval jsem si, jak probíhala spolupráce mezi Tantehorse a Bohren, kolik to tak muselo zabrat času a nakolik by místo jednoho nebo druhého bylo dosaditelné cokoliv jiného. Samozřejmě že je to famózní, je rozdíl, jestli tři údery metličkou zahraje Thorsten Benning nebo Pepík Náplava. Takže dojem byl silný, v přítmí dlící kapela přihrávala pomálu a krátké úsečky, ovšem málo by vám to připadalo vždycky, protože každý jejich tón je nutné nechat doznít xnásobně, zkuste třeba právě vyšlé album Piano Nights, kde si kritici všímají poněkud kratších kusů (a ne, na pianu ty songy nestojí). To byl taky spoiler (a reklama v jednom).
Abych to dopověděl: při ohlížení abecedy pohybového divadla jsem došel sotva na začátek, protože procházející figura ženy, částečně odhalené tělo v pohybu, čárky a tečky končetin a nekonečný eros, jakkoliv jsou postavy smutné a příběh tíživý, vás neustále oslovuje, neustále učí své slovotvorbě. Nejkrásnější syntax, nejlepší jazyk na světě.
Bohren and Der Club of Gore (de) + Tantehorse: Faith
29. 1. 2014, Studio hrdinů, Praha
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?