Body Count: Koule ve vlastní šťávě a mozek ve formaldehydu

Ve středu se v Roxy konal svátek všech staromilců, uctívačů i Original Gangstaz. Tedy všech, kteří dřív nebo později narazil na jméno Ice-T a jeho kapely Body Count. A že jich je pořád dost. Ostatně tučný nápis „Sold Out“ přelepený přes kasu mluvil jasně. A protože má kapela na krku už čtvrtstoletí existence, tak se oproti posledním zážitkům z Roxy situace příjemně změnila a věkový průměr jsem tentokrát táhl směrem dolů. A šediny v sále nebyly výjimkou (pánové prominou). Po takové době ani kapela už nehraje v původním složení, obzvlášť když má až neobyčejné štěstí na smrt členů. Z originální sestavy nechyběli Ice-T, Ernie C ani Sean E Sean.

Už dlouho před začátkem klubem citelně proudila neviditelná elektrická síla kolektivního nadšení. I proto byl nástup plný vřelých reakcí a když Ernie C hned zkraje naznačil, že by se mu pod pódiem líbil moshpit, stačilo pár vteřin a z metrákových těl začaly odlétat kapky horkého potu za doprovodného zvuku tupých úderů maso na maso, případně kost na kost. Na jednu stranu klasika, na druhou extatické běsnění vydrželo celý koncert a vydržet uvnitř celou dobu bylo nad lidské síly. Vím, o čem mluvím. I proto lze report číst jako „Zápisky z moshpitu“. Ice-T není dobrý zpěvák, rap už neudýchá a místo tvrďáka hraje v detektiva v televizním seriálu, ale pořád je to ikona a showman, na kterém dokáže sál viset pohledem. Texty na hranici primitivnosti mají v kombinaci s jednoduššími riffy nestárnoucí náboj, styl neztrácí údernost. Tedy pokud zahodíte kritický odstup a dáte přednost mrdání. Koule ve vlastní šťávě a mozek ve formaldehydu. Ale na místo přísných výrazů se rozdávalo až nečekané množství úsměvů. S výjimkou kytaristy Juan the Dead, jehož výraz připomínal spíš redakčního šéfa Michala (pánové prominou podruhé). Ice-T mezi tracky dokonce hodil několik fórů jako například: „Proč mi sakra nevolá Obama? Je v úřadě už osm let a ani jednou mi nezavolal pro radu. Přitom NSA moje číslo určitě má.“ Nebo duchaplné: „ I am no more Ice-T. I am no more Ice motherfuckin T. I am Ice motherfuckin T, bitch“ (s důrazem na bitch). A možná nejlepší byl moment, když fanoušek v první řadě rozvázal frontmanovi Body Count tkaničky. Ten to ale přešel se smíchem a publiku udělil dobře mířenou radu, že se nikdy nevyplatí rvát se s opilým člověkem „... a ten kluk, co mi rozvázal tkaničky, vypadá přesně tak.“

Setlist se točil především kolem starších věcí a devadesátkových alb, zatímco loňská Manslaughter si vysloužila jen dva zářezy – titulní Manslaughter a Talk Shit, Get Shot (heslo, kterého jsme se nedokázali zbavit až do konce večera). Zamrzela absence singlu Institutionalized, jehož nepřítomnost lze vysvětlit snad jen tím, že už na desce ho Ice-T udýchá jen tak tak a v pádesátistupňovém sále by byl nad jeho síly. Ostatně po každém tracku bylo vidět, jak všichni ztěžka oddychují, což hlavně u kytaristů odpovídalo nadšení, s nímž si užívali jednotlivá sóla. Hlavní část setu zakončil obligátní Cop Kiler a po očekávaném a mohutně vypískaném přídavku přišla ještě Born Dead, aby vše zakončil vyprávěcí part a metafora/příběh o smrti matky Momma's Gotta Die Tonight. Potom už jenom děkovačka a úprk na vzduch, který stěžovaly schody skropené potem tak, že při neuváženém kroku fungovaly jako skluzavka. Venku už ze starostí zbylo jen kde podepsat petici za přítomnost sprch v klubu a kde ke strávení zážitku nalámat další řadu piv. Vyřešit se povedlo jen ten druhý případ.