PLAYER FM

Články / Offtopic / Buď promo

Buď promo

Buď promotérkou mezi řečí o fotbale: Scrape Sound vol.1

Buď promotérkou mezi řečí o fotbale: Scrape Sound vol.1

|

Domluvit se s Ondřejem, jedním z trojice kluků za promotérskou značkou Scrape Sound Inc., na schůzce nebo termínu, je někdy peklo, zvlášť když jste z podobného těsta. I jeho kolegové – Václav Havelka a Michal Pařízek – se ale shodli, že „mluvit za Scrape“ musí Ondřej Šturma. A Šturma, když musí, mluví. První zářezy na pořadatelské pažbě má Scrape Sound z doby před dvaceti lety, koncerty Tar a Cows v roce 1992, letos zaštiťují mj. Shearwater v rámci Radio Wave Stimul festivalu nebo Swans na sklonku listopadu. Na koncertě Mudhoney ve středu 29. května 2013 oslaví Scrape Sound dvacet let existence. Věcí, o kterých Ondřej může mluvit, je spousta.

Na rozhovoru jsme se domlouvali dávno před prázdninama, na koncertě Slim Cessna’s Auto Club v Lucerně. Tak konečně! Trvalo to jen tři měsíce. Díky za koncert, podle mě pořád nejlepší letos. Slýcháváš tohle často?
Spíš si to občas říkáme sami ve Scrape Soundu, Michal s Václavem a já. (smích) Ale nic nerozebíráme – většinou Michal ještě po koncertě hluboko v noci někde v baru bez upozornění koupí panáky a jeden z nás řekne: „Koncert roku,“ nebo tak něco. Ovšem je pravda, že to občas prohodí i někdo zvenčí, což pochopitelně potěší víc. Víc, než kdybychom na koncertě vydělali. A nejvíc to potěší právě v tomhle případě, protože i přes šílenou konkurenci dalších gigů, na kterejch jsme měli možnost se letos podílet – myslím Marka Lanegana, Unsane, Antonyho na Colours nebo třeba Afghan Whigs –, pro nás Slim s Munlym pořád ční nad to všechno a my jsme rádi, že to někdo další vidí stejně.

To tě asi potěší, že rozhodně nejsem sama... A jaký vlastně kluci ušatí, Slim a Munly, byli?
Myslíš konkrétně tihle dva? Oba velký persony, ale naprosto rozdílný! Slim neustále něco povídal a byl dost zvídavej, chtěl vědět všechno o naší historii, o architektuře v Praze, jak se město a země od převratu v roce 1989 změnily, taky měl dost zajímavejch, kulturně-sociologickejch postřehů ze svýho pohledu. Zkrátka socio-kunsthistorik. On jím fakt v civilním životě je! No a Munly? Ten připomínal smrťáka z Dařbujána a Pandrholy. Tichej venkovskej kluk, bílej jak stěna, skoro celou dobu spal pod stolem v šatně, za celej den promluvil sotva slovo, ale když, byla to perla. A neuvěřitelně dobrosrdečnej a skromnej! Musím ale říct, že taková byla celá tahle parta, bez výjimky.

Veselá historka z natáčení?
Úplně mě rozsekalo, když jsme seděli ještě ve čtyři nad ránem v Boudoiru U Sta rán, že ten prošedivělej, mohutnej a do tý chvíle úplně nemluvnej chlápek, kterej seděl na podiu za klávesama a teď si se mnou nad panákem rumu povídá o fotbale (což je na Američana z Colorada rarita, ale když na sobě měl dres Boca Juniors, tak tomu musel rozumět, a takyže rozuměl), není nikdo jinej než sám Big Bob Ferbrache, majitel proslulýho denverskýho studia Absinthe a taky producent drtivý většiny nahrávek 16 Horsepower, resp. Wovenhand, The Denver Gentlemen, Munlyho projektů a samosebou Slim Cessna’s. Oni to, čaráci, neměli ani v promo materiálech, tak jak by to člověk moh tušit, že jo!? A on to na sebe prozradí jen tak mimoděk mezi řečí o fotbale. Úlet!

Úlet, úplně naše čtenáře vidím, haha. Ale ty máš „načteno“ mnohem víc než většina lidí u nás. V 90. letech jste se Scrape Sound byli jedni z prvních, kdo sem vozil kapely...
Poopravím tě: z prvních jsme určitě nebyli. Tenkrát se všechno dělo šíleně rychle a rozdíl pár měsíců byl jako dneska dva roky – v tom, jak se věci rapidně měnily... Scrape Sound mohl bejt jeden z promotérskejch subjektů druhý, ne-li třetí vlny, a je potřeba říct, že první byla 10:15 Davida Berdycha a potom, v punk’n’hardcore ranku, Robert „Jimi“ Vlček, kterej pořádá koncerty dodnes, a pak spousta dalších...

Kdo na vás měl největší vliv?
Na vznik a vývoj Scrape Soundu? Nejzásadněší asi René Breila, druhdy člen Baletní jednotky Křeč a pozdější manažer první fáze Support Lesbiens. V inkriminované době (1990 – 1993, resp. 1994) pod značkou Mrs. Levi Banah (a později pod mnohými dalšími) pořádal spoustu zajímavejch koncertů a akcí. Systematicky se snažil dát moderní tvář dramaturgii nově vzniklého klubu Rock Café a přenést to i do klubu U Zoufalců, jenž bohužel příliš brzy z majetkových důvodů před létem 1993 zanikl. Věčná škoda!

Jaká byla tehdy situace? Dalo by se říct, „jaká byla tehdy doba“, co se týče hudební scény? Ve srovnání s dneškem?
Scéna, nějaká konkrétnější, byla podle mě jen undergroundová (Garáž, Půlnoc, Psí vojáci a tak), a pak punk’n’oi, rychle se rozpadající na odnože, který spolu už nechtěly nic mít... V roce 1990 se u nás s koncertama cizích kapel a umělců nejrůznějších žánrů z logických důvodů roztrh pytel, což bylo samozřejmě dobře, ovšem člověk rychle ztrácel přehled. Naštěstí v Praze byla malá, nenápadná instituce, kde si člověk moh nejen formovat aktuální hudební rozhled, ale moh to dělat taky v historickym kontextu a doplňovat si vzdělání. Tu instituci vedli pánové Ivan Klátil a Zbyněk Heřmánek a byla to CD půjčovna Datart na ploše pět krát pět metrů, doslova mezi dveřmi jednoho z bočních vchodů Paláce kultury, dnes Kongresového centra. Ivan a Zbyněk podle mě ovlivnili pražskou scénu nejzásadněji. U mě i pohledem na to, co je „label“, a že label může znamenat záruku určitý kvality. Asi bych se dopídil k tomu, co znamená Alternative Tentacles, Sub Pop, Touch & Go nebo Amphetamine Reptile, jenže díky jejich dokonalý průpravě jsem v osmnácti přiletěl do Států a tam ze mě hudební nadšenci, který jsem potkával, byli zoufalí, že se v tom často orientuju líp než oni, domácí. (smích)

A jak dlouhá je cesta od „lehce fanatického“ hudebního fanouškovství k pořádání koncertů?
Nojo, na to jsem vlastně neodpověděl. S pár lidma jsme se tehdy, kolem roku 1992, shodovali, že v Praze chybí nějaká nová scéna. Platforma, která by jasně definovala nějakej kulturně-společenskej názor, hlavně samozřejmě hudební. Mně byla nejblíž filozofie Sub Popu – zajímavý mladý a dravý kapely s neotřelym zvukem a projevem, ale ne nutně v jediný žánrový škatulce. Na jedný straně drsnější Mudhoney s Nirvanou a Tad, přesto každá z kapel dostatečně osobitá, ale taky country Walkabouts nebo calypso-šraml Billyho Childishe, psychobilly Reverenda Hortona, mezitim geniální úlet v podobě mluvenýho slova Steve Jesse Bernsteina s hudbou Stevea Fiska a pochopitelně Afghan Whigs, kytarovej motown, něco, co pro mě z pojmu pop seškrabalo pejorativnost a definitivně přiklonilo na americkou stranu indie scény. Protože se mi zdálo, že tam jdou víc po původnosti a historický vlivy se tam dál rozvíjejí. Britpop, ačkoliv jej nezavrhuju, jsem v tý době nemoh vystát, prostě mi v tu dobu přišlo, že mýmu srdci až příliš drahý Beatles jen recyklujou a nic novýho z toho neleze. Dneska tyhle kategorický soudy sám nesnášim a takový Blur, Charlatans nebo Inspiral Carpets jsem oceňoval už tenkrát, o Wedding Present nemluvě... Ale takhle to bylo.

Takže jste založili „něco jako Sub Pop“?
Kromě Sub Popu jsme se viděli i v Amphetamine Reptile, zkráceně AmRepu, ale bejt vydavatelskym labelem, na to jednak nikdo neměl finance a zároveň nám to paradoxně bylo málo. Nějaký tuzemský skupiny tu sice byly, např. kapelám Slut a Gnu jsme u Ondry Ježka v roce 1993 zprodukovali aspoň šestipísničkový demáče, který jsem už pod značkou Scrape Sound vydal v padesáti nebo stokusovym, už nevím, nákladu na kazetě. Ale klíčový bylo přesvědčení, že je nutný věci dělat v kontextu – nejlépe světovým. SVĚTOVYM, rozumíš... (smích)

Rozumim.
... ale bylo nám osmnáct, devatenáct, dvacet. Čili vozit kapely ze světa sem, aby bylo srovnání. A ty, který jsme tu chtěli konkrétně my, sem téměř nikdo nevozil. Takže nejdřív ještě agenturním prostřednictvím už zmíněného Reného Breily, jenž nadšen naším nadšením už z kraje 1992 ochotně doopravdy pozval Tar do Rock Café a potom v červnu téhož roku Cows na Sedmičku – úplná bomba! Pak Superchunk, Heliose Creeda s Vertigem a taky Gas Huffer a Walkabouts k Zoufalcům. To už jsem na tom sám produkčně dělal v plném nasazení. No a protože Reného už tehdy nenaplňovala malá klubová promotéřina (chtěl dělat festivaly, a takovej Cross Tow Traffic v roce 1994 byl dost povedenej, a např. Trutnov i jeho přičiněním začal v polovině devadesátek něco znamenat a z legendy žije dodnes), předal mi veškerou agendu i s celym šanonem kontaktů na agenty. Dneska, v době internetu, působí směšně, když řeknu, že takovou věc by člověk jinak platil zlatem, co? Ale tehdy se všechno řešilo telefonicky a faxem a každej kontakt se lovil složitě a nákladně.

Kdo v té době dělal to, co vy?
Řeknu zdánlivě namyšleně, že to si tak úplně nevybavuju. Pokud jde čistě o promotérství zahraničních interpretů, tak těch bylo víc: David Urban s D Smack U začínal ve stejný době, nemýlím-li se, byl tu zmíněný Robert Vlček, kterej ochotně předával zkušenosti a rady, byl totiž o tři čtyři roky napřed. Rozjížděl se Bunkr, kterej měl celkem iniciativní vlastní produkci, do který jsme se občas přisírali. Pak taky Pavel Tesař v brněnskym Mersey anebo Ivan Jáchym s Petrem Chourou Pod lampou v Plzni. Pokud ale narážíš na to, kdo měl podobný vize jako Scrape Sound, pak těžko říct, asi nikdo. Bez peněz a s megalomanskou vizí, že tvoříme scénu, budeme mít label a kdovíco všechno! A místo toho průsery na průsery. (smích) Ale pár věcí se povedlo, to zas jo.

Možná trochu odbočka, ale jaké jsou podle tebe historické milníky nezávislých koncertů v Česku?
Hele, to nevim! Nikdy jsem nerozuměl tomu, když si někdo stoupne v nějakým publicistickým pořadu v televizi před kameru a zasvěceně vydává za obecnou pravdu, že to či ono bylo milníkem. Já ti můžu říct, jaký koncerty byly milníkem pro mě, a vynechám slovo „nezávislé“, protože dodnes pořádně nevím, co to je, resp. nejsem schopen definovat hranici mezi tim, co nezávislý je nebo neni.

Ok. Milníky Ondřeje Šturmy poprvé, klapka, kamera, jedem!
Banjo Band Ivana Mládka v Hudebním divadle v Karlíně v roce 1979. Bylo mi šest a byl jsem z toho úplně na větvi. O patnáct let později jsem přesně rozuměl, proč Kuláč za kapelu Tři čutory někde řek, že Ivan Mládek je Mesiáš. Depeche Mode 11. března 1988 ve Sportovní hale – vzhledem k uvedenému datu snad ani není třeba zdůvodňovat, proč... A dodnes nechápu, jak se je tomu starému pánovi z Pragokoncertu (Ivo Letov) povedlo dostat k nám. Navíc mi bylo čtrnáct.

Půlnoc a Garáž na Chmelnici na přelomu let 1988 a 1989, ještě před jejich zájezdem do USA. Prahou se neslo, že si Plastic People jen změnili jméno a konečně tak směj vystupovat. Já do tý doby žádnej underground naživo neviděl a z těch pět až desetkrát kopírovanejch kazet byl zvuk tak otřesnej, že poslech byl akt statečnosti nejen z důvodů politickejch, ale i zdravotních. Timhle koncertem se mi totálně převrátil svět a Milan Hlavsa je od tý doby neochvějně největší hudební osobnost na světě a Půlnoc to nejlepší, co kdy udělal. A že toho nebylo málo! Taky považuju za štěstí, že jsem se s nim moh seznámit. Nejen skrz práci, když jsem v roce 1997 spolupracoval v rámci reunionu PPU na jednom rozhovoru pro Alternative Press, ale taky jako s kolegou-fanouškem Bohemky. Úžasnej člověk! Škoda, že takový lidi umíraj tak brzo!

A blížíme se milníkovými kroky k devadesátkám...
Michael’s Uncle v Kotelně kousek u náměstí Republiky někdy brzo v roce 1990. Od tý doby jsem nic tak nespoutanýho nezažil... No vidíš, tohle bylo fakt nezávislý! Nejen ten koncert, ale celá situace kolem Kotelny, kde barem byly basy lahváčů a chcát se chodilo vedle na uhlí, protože hajzl ve sklepě dvě patra pod zemí pochopitelně nebyl. Dál, Volume Unit v kulturáku v Edenu, ve stejným roce. Dneska totálně zapomenutá americká kapela sídlící v Západnim Berlíně, moje první americká kapela naživo. Rozsekalo mě, že fakt uměj hrát a jakej maj narozdíl od tuzemskejch kapel parádní zvuk. A navíc to opravdu bylo dobrý a zajímavý. Vydyndal jsem na nich po koncertě kazetu a pořád ji mám. Crime & The City Solution v klubu v Pařížský a taky Young Gods v Emauzích na Karlově, koncerty po sobě v roce 1990. S takovýma zážitkama se dá jen těžko něco srovnávat...

The Cure 3. srpna 1990 ve Sportovní hale a hned 18. srpna The Rolling Stones poprvé na Strahově... S mym skorobratrem Cígem jsme na naší cestě autostopem po Evropě (mně bylo sedmnáct, jemu čerstvě šestnáct) zrovna dorazili do Avignonu a tam nějakej českej turista nechal v parku na lavičce ležet asi tejden starou Mladou frontu, kde stálo, že v Praze budou Stouni. Koukli jsme se na sebe a bylo rozhodnuto, že na Paříž prdíme a zkrátíme to, abysme stihli domů tak, aby ještě nebylo vyprodáno. Zvládli jsme to asi o deset dní dřív a ještě večer u Fleků se dozvěděli, že zejtra jsou ve Fučíkárně Cure. Nevim, co jsem si tenkrát moh přát víc. Zásadní byli i Einstürzende Neubauten, myslím že hned další léto v Průmyslovým paláci.

Slušná sbírečka do čerstvé dospělosti. Pak už přišly vlastní akce?
V zásadě jo. Tar 22. dubna 1992 v Rock Café. Milník nejen proto, že to byl historicky první koncert, na kterým jsem se podílel, Tar prostě byli s čerstvou deskou Jackson u Amphetamine Reptile milníkem sami o sobě. Produkoval Steve Albini a podle mě ani se svejma Shellac už neudělal tak dobrou desku. À propos, Tar se teď zas dali dohromady, jsme v kontaktu! Ale Evropu ani novou desku zatim neplánujou.

A ve stejném roce Cows 22. června na Sedmičce, vlajková loď AmRepu a já byl zas produkčně u toho. Tady se v podstatě rozhodlo, že kdyby tyhle kapely nikdo jinej vozit nechtěl, já za každou cenu ano! Koncert byl vpravdě famózní a Ivoš Kučera ze Sedmičky taky nedávno potvrzoval, že to je dodnes asi nejvyšší koncertní návštěva Sedmičky. Asi tak jedenásobek lidí se tlačil ještě venku u otevřenejch oken, a nikomu to nevadilo. Vybavuju si s timhle koncertem spoustu věcí úplně živě, to u jinejch nemám.

Povídej, přeháněj! Pro nás, kterým tehdy bylo devět...
Tak např. jak si Shannon Selberg odpoledne koupil u Rotta (dnes bohužel Hard Rock Café Praha) takový ty klasický pastičky na myši a těsně před tím, než šel na pódium, si je připnul místo náušnic. Později je měl i v klipu Allergic to Myself z desky Orphan’s Tragedy. Večeře po koncertě se zas odehrávala v dodnes legendární Starý besedě v Bořivojově ulici na Žižkově. Cows si objednali jídlo, ke kterýmu automaticky dostali bramborový krokety, a protože to bylo něco, co do tý doby nejen neviděli, ale taky jim moc nechutnaly, tak s nima místo konzumace začali hrát stolní fotbal. Za chvíli to po nich dělali i lidi u okolních stolů a nakonec se celá hospoda ocitla v kroketový válce jak z grotesky... No a největší nářez z dnešního pohledu je, že lupen na koncert stál 60 korun.

Nedivím se, že si to pamatuješ. Co dál?
Společnej koncert většího počtu pražskejch punkovejch kapel kdesi v kotelně poblíž minigolfu na Kavčích Horách, lezlo se tam poklopem z ulice. Bylo to nějak na jaře nebo v létě 1992 a z těch, co si matně pamatuju, tam hráli P.S., Akutní otrava, Česká disharmonie, Zkřížený dřeně a další. Velmi sugestivní akce! Tenkrát tohle všechno šlo, dneska by tě za to zavřeli: nebezpečí úrazu, nepovolený odběr elektřiny, nepovolený prodej alkoholu, hygienici... Telegraficky ještě Iggy Pop v roce 1993 v Průmyslovým paláci, Bob Dylan poprvé v Praze o rok později, taky Unsane poprvé v Praze v Roxy jako support Neurosis. Pořádal to Robert Vlček a já šel na Neurosis, a odcházel samozřejmě jako fanoušek Unsane... Locust Fudge v Bunkru 1995, naše asi první neamerická kapela a vlastně taky první „měkká“, žádnej noise, punk ani hardcore. Vřele doporučuju sehnat obě desky z tý doby: Flush a Royal Flush na labelu Glitterhouse. Ve stejném roce Neil Young poprvé a naposledy v Praze, se členy Pearl Jam (který já nikdy moc nežral). Bejval bych radši s Crazy Horse, ale album Mirrorball je výborný, takže na co si stěžuju, že jo?

Jo.
Ještě v devadesátým pátým: Gary Floyd Band v Bunkru. Geniální country’n’western a jižanskej rock šmrncnutej punkovym přístupem. Po Locust Fudge definitivní potvrzení, že Scrape Sound nejede jen v tvrdejch kapelách à la AmRep. Nejdůležitější ale na týhle akci, krom možnosti poznat legendu Garyho Floyda, bylo seznámení s Jonathanem Burnsidem, producentem desek Melvins a mnoha dalších. Přátelství pokračuje bez přestávky a teď jeho jméno uslyšíme v souvislosti s novou deskou Please the Trees, A Forest Affair.

A samozřejmě festival Jam, což byl dobře koncipovanej počin 10:15, ale tahle země dodnes neni stavěná na tzv. „boutique“ festival typu Primavera. Nikdy nemůže přijít tolik lidí, aby se to zaplatilo. Jam navíc dojel na nedostatečný zabezpečení proti neplatičům, lidi houfně přelejzali ploty. Jak to asi mohlo dopadnout, třebaže bylo zdánlivě plno? Já měl ale radost, že se mi tam na první ročník (1996) podařilo procpat Slut. Vedle Rán těla, který měl David Urban, jediný český zástupce. Druhej ročník (1997) zase Tata Bojs... a nebylo to lehký! No a pak už se mi to, popravdě řečeno, dost slejvá dohromady. Asi bych jmenoval už jenom naše koncerty, protože na ty si člověk pamatuje nejvíc.

Kdo všechno se v průběhu času na koncertech pod značkou Scrape Sound podílel? Jak je to dnes? A co jméno, odkud vlastně je?
Moje idea, samozřejmě chybná, byla, že se vznikající scénou by se ke Scrape Soundu hlásilo víc lidí. Mám pocit, že to nikdy nikoho moc nebralo, až na dvě výjimky. Honza Krejča z kapel Ballpark Slam, resp. Slam (později Point, resp. L’Point) byl té myšlenky vlastně spolutvůrcem a iniciátorem založení značky, spolu jsme pak vymysleli i název. Trval na tom, že ať bude název jakejkoliv, musí bejt dvouslovnej (viz Sub Pop, Amphetamine Reptile, Alternative Tentacles), a že to druhý slovo musí bejt „sound“, aby to mělo zvuk. Já to zas chtěl hodit trochu do sebeironie a taky se mi líbily kvílivý kytarový vazby, tak jsem to chtěl něčím shodit. Slovo „scrape“ se v užším výběru dostalo do TOP5 a když v tu dobu naši milovaní Sebadoh vydali na Sub Popu skvělý album Bubble & Scrape, nebylo co řešit.

Aha. Já myslela, že je to podle otvíráku desky Scattered, Smothered & Covered od Unsane... Kdo byl tou druhou výjimkou?
Adam Nenadál z Gnu. Hrozně jsme si kápli do noty v tom, co jsme poslouchali a jaký další kapely bysme vozili, a taky se hrozně dobře zhostil jakéhosi PR, když neúnavně psal český biografie těch kapel tak, aby to nebyly jen překlady z angličtiny, ale aby je zasadil do kontextu z našeho pohledu, a taky psal po nocích články pro Rock & Pop a magazín Bang! a vždy se hlásil s rukou k dílu i produkčně. Ale abych nekřivdil dalším, vzpomenu třeba na koncert Walkabouts s Ivanem Králem 24. července 1995 v Roxy. Smlouva na pronájem byla v pořádku, ovšem ve stanovený čas tam nestálo ani podium a zvukařská firma hrozila, že odjede, protože to neni kam postavit. Hrozbu jsem oddálil zálohou pět tisíc, ovšem kde vzít podium? Lidi od Roxy se někam zdejchli, zůstali jsme tam sami. Někoho napadlo zavolat do Lucerny, jestli nám půjčej ty jejich sto let starý praktikáble, a jelo se. Musim říct, že kdyby se do jejich nošení nezapojily komplet kapely Gnu a Slut, koncert by nebyl. Všichni bez nároku na odměnu. O tu si řek jenom... No, nebudeme prát sto let špinavý prádlo.

Kolikrát jste to chtěli zabalit?
Já třeba v tomhle případě. Ale zabalil jsem to až v roce 1998.

(pokračování příště)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #25> / 2012.

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Buď promo

Šrumec: Na čundr do kostela

Šrumec: Na čundr do kostela

redakce |
Šrumec dělají cirka deset koncertů ročně, což je tempo, které jim plně vyhovuje. Podrobnosti se dočtete v rozhovoru nejen o scéně.

xp recenze

Taylor Swift - reputation 80% Taylor Swift - reputation
Lucie Bílá - Bílé vánoce Lucie Bílé II. 80% Lucie Bílá - Bílé vánoce Lucie Bílé II.
Pink - Beautiful Trauma 80% Pink - Beautiful Trauma
Boris Carloff - The Solipsist 90% Boris Carloff - The Solipsist
Hentai Corporation  - Intracellular Pets 80% Hentai Corporation - Intracellular Pets
Marilyn Manson - Heaven Upside Down 70% Marilyn Manson - Heaven Upside Down
The Rasmus - Dark Matters 70% The Rasmus - Dark Matters
Liam Gallagher - As You Were 70% Liam Gallagher - As You Were

Akce

Kaleo (is)

Lucerna - Velký sál, Praha
zvíře jménem podzim (do 22/11)
baset (do jak to pude)
avishai cohen (do 21/12)