Články / Rozhovory

Cash Savage: Šťastné písničky nikoho nezajímají

Cash Savage: Šťastné písničky nikoho nezajímají

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 01.10.2018

Country, pivo, fotbal. Svatá trojice australské zpěvačky Cash Savage. Nepřehlédnutelná ranařka by kdysi mohla patřit k bandě Neda Kellyho, dnes stojí v čele melbournského hospodského komba The Last Drinks, se kterým prvně vydala do Evropy před třemi lety, kdy jste ji mohli vidět v pražském Café V lese nebo i na Colours of Ostrava. Fanoušci Drones, Beasts of Bourbon nebo Nicka Cavea už vědí své. A taky tuší, že ani letos u nás neodehraje pouze jeden koncert, tentokrát jich bude po Čechách a Moravě rovnou šest.

Australané v poslední době bodují, aktuálně Courtney Barnett nebo Chet Faker. Ale jak vlastně scéna v Austrálii vypadá?
Mění se město od města, tady to ani jinak nejde. Jsem z Melbourne, kde máme prosperující hudební prostředí, hodně skvělých klubů i kapel. Lidi bedlivě sledují komunitní rádia a chodí na koncerty. Je to zdravá scéna, máme štěstí.

Dostat se z Austrálie na turné do Evropy nebo Spojených států není nic jednoduchého ani levného.
Máš pravdu, levné to opravdu není. Všechno si platíme sami, protože momentálně je v Austrálii u moci pravice, což se odrazilo i v podpoře hudby a umění obecně. Ale máme štěstí, že působíme právě v Melbourne. Na cestu se nám podařilo ušetřit z koncertních honorářů, jinde by se nám to asi nepovedlo.

Pro The Last Drinks je to první evropská tour – těšíte se?
Těšíme se moc. Austrálii máme projetou křížem krážem, hráli jsme v každém státě, možná v každém městě, a taky na spoustě místních festivalů. Jet na koncert do Sydney znamená strávit devět hodin na cestě, kde kromě několika benzínek nic není. Je to nuda, potřebujeme změnu. O Colours of Ostrava jsme slyšeli to nejlepší, nemůžeme se dočkat.

Kvůli těm dlouhým silnicím se mnoho Australanů stěhuje do Evropy nebo Ameriky.
S myšlenkou na stěhování jsem koketovala několikrát, ale Melbourne mám až moc ráda. Chybělo by mi.

S Australany bývá často spojován Berlín. Když jsem mluvil s Chetem Fakerem, říkal, že tam bydlet nemůže – prý je tam moc Australanů…
Cha! To má tedy pravdu. Byla jsem tam týden v roce 2013 a téměř každou noc jsem narazila na někoho známého z Austrálie. Hodně divné...

Tvůj strýc hraje spoustu let s Nickem Cavem. Pomáhal ti v začátcích?
Celá moje rodina je velmi hudebně založená, oba rodiče jsou muzikanti. Podporujeme se navzájem.

A co Nick Cave? Je pro tebe hvězda?
Jsem zarytou fanynkou. Na koncert The Bad Seeds jdu, kdykoliv můžu.

V jednom rozhovoru mluvíš o tom, jak tě štve, když se každá australská dark music srovnává s Cavem. Mohlo by to být ale horší, ne?
Jasně, jenže to nic nemění na tom, že je na hlavu, když Australanům stačí, že hraješ temné blues, a okamžitě tě přiřadí k Caveovi. Jako by neexistovalo nic jiného. Rozumím tomu, ale stejně mě to štve.

Právě temnota a melancholie se objevuje u spousty australských kapel, a to mě baví nejvíc. A nejen proto, že mám rád Nicka Cavea.
Máš pravdu. V osmdesátých letech byla australská hudba veselejší, to už ale dávno neplatí. Ani nejsem fanoušek psaní veselých písní, mám pocit, že je nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají.

Proč byla v 80. letech australská hudba veselejší?
Možná to bude znít hloupě, ale podle mě to bylo tím, že většina hudby pocházela ze Sydney. Celý rok mají nádherné počasí, tamní hudba je šťastnější a lehčí.

Někomu to vyhovuje, spousta lidí touží být shiny happy za každou cenu.
Nemám problém s veselými písněmi. Píseň může být tvůj kámoš, soudruh, kumpán v časech, kdy ho potřebuješ. Ve šťastných chvílích hudbu nevyhledávám, ale když je mi smutno, správná píseň je můj zachránce.

Před pár lety jsem pořádal koncert The Kill Devil Hills, se zpěvákem Brendonem jsme se dost spřátelili. Jejich hudba mi přijde podobná té vaší.
Wow, díky moc, to je tedy kompliment! Jsem jejich velkou fanynkou, těší mě, že nás srovnáváš. Ti taky nehrají žádnou veselou hudbu. V Austrálii je veliká country scéna, nebo spíš dvě scény: oficiální, odporně naleštěná podle amerického pop country vzoru, a pak ta druhá, temnější, ovlivněná outlaw country. Ta naše.

Měla bys slyšet nějakou českou country... Potkáváte se vůbec s tou naleštěnou polovinou? Nějaké zábavné spory?
O žádných beefech nevím, jen existujeme vedle sebe, dva odlišné světy. Jednou jsme hráli v Tamworthu, kde se koná asi největší australský country festival. Tam nás spousta lidí opravdu nenáviděla, chtěli si poslouchat jen to svoje. Nakonec jsme některé zaujali, ale stejně to bylo divné.

The Last Drinks působí trochu jako jam band, sešlost, která se potkala náhodou na baru. To nemyslím pejorativně, naopak…
Pro nás všechno vždycky začíná na baru (smích), tam jsme se potkali. Proces byl organický, začínali jsme ve třech: já, kytarista Joe a bubeník Rene, ostatní se nabalili cestou, postupně se obměňovali... a dneska je nás šest. Jsme velmi příjemná a uvolněná společnost, cestujeme spolu už několik let a pořád nás to baví. Už jsme trochu jako rodina.

The Last Drinks. Jak jste přišli na tenhle název?
Napadlo mě to jednou ráno, když jsem šla domů, hádej odkud... (smích) Perfektně se to hodí, každý v kapele se rád napije. Drinky máme rádi, nejen ty poslední.

Jaký je tvůj oblíbený?
Moc ráda uzavírám noc panákem whisky, ale jinak jsem pivař. To je další věc, proč se těším do Evropy: vypít si svoji dávku českého piva.

Album Hypnotiser vyšlo před dvěma lety, přijedete s novou deskou?
To ne, chystáme se do studia až po návratu z Evropy. Ale písničky máme napsané a mám z nich velmi dobrý pocit. Tentokrát to chceme udělat jednodušeji, natáčet budou jen členové kapely. S Hypnotiser nám pomáhala spousta kamarádů a hostů, ve studiu jsme měli dokonce dětský sbor. Teď to zůstane uvnitř kapely.

Jak to zvládáš dohromady s trénováním fotbalistů? Jak ses k tomu vůbec dostala?
Pochopitelně v putyce. (smích) V Melbourne existuje taková hospodská fotbalová liga, nic oficiálního nebo vážného, ale je to parádní zábava a docela prestižní záležitost. Trénuju tým The Old Bar Unicorns, který je složen převážně z muzikantů a barového personálu. Tu práci jsem dostala jednou v noci, když jsem na zahrádce popíjela s jedním z majitelů klubu. Unicorns asi nejsou nejlepší fotbalisti, ale vždycky vítězí, protože hrají srdcem. Navíc mají největší fanouškovskou základnu a vždycky se jim nejvíc připíjí. Náš kytarista Joe White je jednou z hvězd týmu.

To je hodně australské... Stejně tak jako Mad Max, předělávka klenotu sklízí velké úspěchy. Jak se na to díváte na druhé straně světa?
Naštěstí zachovali stejného režiséra, takže jsme s tím celkem v klidu. (smích) Myslím, že se to povedlo, a jak říkáš, je to opravdu hodně australské. Je skvělé slyšet zase po letech australský přízvuk v tak velkém hitu. Věř mi, to se opravdu moc často nestává!

Rozhovor vyšel v magazínu Full Moon #51-52.

Info

Cash Savage
web kapely

Cash Savage & the Last Drinks (au) + Rány Těla + Oswaldovi
9. 10. 2018 20:00
Futurum Music Bar, Praha
fb událost

6. 10. Šonov Fest, Šonov u Broumova
fb událost
10. 10. Na Rampě, Jablonec nad Nisou
fb událost
11. 10. Velbloud, České Budějovice
fb událost
12. 10. Na Věčnosti, Znojmo
fb událost
13. 10. Fléda, Brno
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek 11.03.2024

„Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk nemusí nic tahat, nic nosit. Ale všichni ti muzikanti jsou okradení," říká principál. Rozhovor.

The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Jiří V. Matýsek 06.03.2024

Slánské artbluesové trio se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou a zároveň slaví deset let na scéně. Rozhovor.

Boris Schubert (Skvot Czech): Tvorba úspešného kurzu je tímová záležitosť

Mariia Smirnova 05.03.2024

„... snažíme sa oslovovať naozaj zaujímavých a úspešných ľudí vo svojom obore. Základom je vzájomná dôvera, sympatie a ochota lektora s nami aktívne spolupracovať.“ Rozhovor.

Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Viktor Palák 28.02.2024

Ve finálním díle ankety odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Julie Martinková, Anna Horáková (FAMUFEST): Nesmíme se strachem nechat odradit od růstu

Mariia Smirnova 27.02.2024

„V programové dramaturgii si hrajeme hodně s pocity či smysly a chceme, aby i diváci při návštěvě festivalu mohli více reflektovat tuto část sebe sama..." Rozhovor.

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Kewu: Hodně jsem se toho naučil sám

Mariia Smirnova 21.02.2024

Stál za vznikem kolektivu Unizone a také spoluorganizuje akce Addict s NobodyListen. Nedávnou novinkou je, že Mikuláš začne vyučovat djing ve Skvotu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace