Alena Bílková | Články / Reporty | 08.05.2014
Je jich pět, zpívají a capella a zpívají moc dobře. Už to samo o sobě stačí, aby Pentatonix vzbudili zájem. To, že většinu jejich produkce tvoří covery vtíravých hitů, sice nesnižuje jejich neoddiskutovatelný talent, zato originalitu posouvá hned o několik schodů dolů. Těch schodů, které zdobily podium na koncertě kamarádské pětky v Lucerna Music Baru. Když totiž musíte první minuty přetrpět přezpívanou kanonádu Beyoncé, Katy Perry a Lady Gaga, máte chuť zavolat mladší ségře, ať se postaví do hlediště místo vás, zatímco vy se půjdete v klidu opít na bar.
Mladším sourozencům by se líbily i boybandové tanečky, které doprovázely jinak geniální průřez tvorbou Daft Punk. Jenže vy možná budete mít problém při pohledu na scénu připomínající naivní High School Musical tak nějak get lucky. Řemeslně perfektně odvedenou pěveckou práci mohly uchu Evropana znehodnotit i dojemné vyprávěnky z dětství a donekonečna opakované „Jste nejlepší publikum, co znám! Jste moje oblíbené publikum!“. Atmosféra zkrátka vřelá a upřímná jako rozteklá zmrzlina zabalená do papíru s otiskem úsměvu pana Kentuckyho. Možná se opravdu Pentatonix potkali ve škole a toho černocha, co beatboxuje u hry na violoncello, přibrali do party nějakou náhodou. Proč ale perfektně sladěná skupina v čele s vysokým blonďákem a sympatickou holkou v závěsu připomíná spíš ten vtip, že v každé americké komedii musí být alespoň jeden černoch? Nedrželi se náhodou tohoto modelu i tvůrci Pentatonix a seriálu S Club 7?
A tím to asi bude, že vám celý koncert bude připadat jako výlet do dětství směrem k Beverly Hills. Protože jsou Pentatonix hodná děcka, jejich Say Something vyzní tak čistě a nevinně, jako byste právě stáli v kostele. Chyběl už jen Josh Groban. Za chytrý dramaturgický tah lze brát, že hudební masakry byly vystříleny hned na začátku. A s překlenutím do druhé půlky koncertu začalo svítat. Imogen Heap a Lorde jsou pro vokální verzi jako stvořené, konečně autorská píseň Natural Disaster vyvolala otázku, jak proboha dosáhli tak našlapaného a hlubokého zvuku? Vrcholem se pak samozřejmě stal nápaditý projekt The Evolution of Music; a že by nezazněl Macklemore? Jasně, ten nesměl chybět, a hned dvakrát.
Pentatonix přezpívávají hitparádu a občas přihodí něco vlastního. Všelásku a dojem kámošů, kteří se právě vrátili ze školního výletu, jim nakonec sežerete, pokud to svému středoevropskému pesimistickému já povolíte. To, co dělají, umí podobně dobře Lindsey Stirling, Boyce Avenue a tisíce dalších předělávačů známých hitovek zahlcujících YouTube. Na davy to evidentně funguje stejně dobře jako v devadesátkách Spice Girls. Kdo oceňuje autenticitu vyšponovaných emocí zabrnkaných na kytaru, byl by na Pentatonix naprosto vedle. Autentického není na Pentatonix prakticky nic. Jenže to ani nikomu nevadí.
Pentatonix (us)
4. 5. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Petr Klapper
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.