PLAYER FM

Články / Rozhovory

Rozhovory

Charles Bradley: Důležité je dělat radost lidem

Charles Bradley: Důležité je dělat radost lidem

|

Charles Bradley podlehl 23. září rakovině, bylo mu 68 let. Tenhle rozhovor vznikl před třemi lety, chvíli předtím, než vystoupil na Colours of Ostrava.

Na rozhovory s osobnostmi typu Charlese Bradleyho nebude člověk nikdy dostatečně připravený. Setkání v barcelonském hotelu Princess bylo letmé, ale o to zajímavější. Počáteční sympatie záhy vystřídala oprávněná nedůvěra: Tohle přece nemůže myslet vážně? V době, kdy jsme zvyklí zkoumat každé slovo, zda se pod ním neskrývá ironie nebo skrytý význam, se s lidmi, kteří mají k termínu sarkasmus dál než Sheldon Cooper, běžně nesetkáváme. Charles Bradley odpovídal s pravou americkou bezprostředností, kombinovanou s dramatickým obloukem telenovely. První momenty byly nejisté, jenže po pár minutách začalo působit Bradleyho charisma. Je pozoruhodné, jak rychle si člověk na podobné věci zvykne. O pár hodin později to při nástupu na pódium festivalu Primavera Sound vypadalo podobně. Když široce otevřená náruč neznamená jen vstřícné gesto, ale přirozenost, je to vždycky krajně podezřelé. Jenže po pár slokách mu stejně všichni zobali z ruky.

Koncerty soulových veteránů jako Marvin Gaye, Otis Redding, Al Green nebo Isaac Hayes asi nikdo z nás neměl možnost vidět. To nejlepší si prožili v 60. a 70. letech, většina z nich posléze sklouzla do poživačného popového moře. U nás je navíc soul definitivně diskvalifikován nedostatkem tradice. Jenže ve Spojených státech je situace jiná. Charles Bradley debutoval singlem Take It as It Come v roce 2002, ale první album No Time for Dreaming vyšlo nakonec až v roce 2011. „Ve Státech je tohle hrozně těžké, existuje tam obrovská konkurence a často se stane, že na příležitost čekáš několik let. Přesně takhle to bylo u mě. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem našel ty správné lidi a než jsem vůbec dostal tuhle možnost,“ říká dnes pětašedesátiletý zpěvák a jedna z velkých osobností brooklynského labelu Daptone, jehož počátky kolidují se startem Bradleyho kariéry. Daptone se stal domovem dalších současných hvězd žánru, například Sharon Jones & The Dap-Kings nebo Leeho Fieldse, a v jeho studiích se nahrávalo i slavné album Back to Black nešťastné Amy Winehouse.

JEDINÁ PRAVÁ HUDBA
Kolem Daptone Records se utvořila objemná komunita mladých lidí, z nichž se rekrutují také hudebníci, se kterými dnes Charles Bradley vystupuje – všichni o několik desítek let mladší. Právě mladí lidé ho ale udržují v chodu, právě pro ně Bradley zpívá nejraději, třeba i na dramaturgicky odlišných festivalech, jako je Primavera. „Mám pocit, že jsem hrál snad na všech typech festivalů, dokonce i na čistě elektronických akcích. Opravdu mě baví mladé publikum a občas je až neuvěřitelné, jak mladí jsou. Je jim šestnáct, možná osmnáct let, a přitom si mou hudbu užívají, tancují, přijímají tu pozitivní energii, kterou se jim snažím dát, a nadšeně ji vrací zpět,“ vypráví s rozzářeným pohledem a rychle doplňuje: „Snažím se jim předat sílu, dát jim najevo, že musí stále bojovat, vydržet. Není to dnes jednoduché, spíš bych řekl, že je to ještě složitější, než co jsme zažívali my.“ V Evropě se Bradley cítí lépe: „Moc dobře vím, že mě ‚udělalo‘ publikum v Anglii a Evropě… Hlavně zdejšímu úspěchu vděčím za svoji současnou kariéru.“

Neustávající popularita soulu může být záhadou, zájem o tento styl netrpí obvyklými propady. Soul se přirozeně promítá do mnoha dalších žánrů, to nejlepší ze současné elektronické hudby je postaveno právě na soulových základech a nahrávky Charlese Bradleyho dnes samplují taková jména jako Jay-Z nebo Mike Beatz. „To je jednoduché, soul je prostě jediná pravá hudba,“ směje se originál. „Žádný další žánr se mu nemůže rovnat, většina z nich totiž právě ze soulu vychází. Proto zní tak přirozeně, když se objevuje jinde. Navíc je velice upřímný – třeba elektronika mi připadá často neosobní, chladná a odtažitá. Soul je pravý opak. Dnes se spousta hudby skládá přímo v počítačích, upravuje se v nich… Dalo by se říct, že jde spíše o strojovou záležitost, postrádající duši. Nechci působit jako staromilec, ale myslím, že je třeba vrátit se k podstatě věcí, k podstatě písní. A tou je právě soul. A jeho současná popularita mi dává za pravdu.“

PŘÍKLADY TÁHNOU
Soul staví na emocích, na otevření sama sebe, a do doby, kdy většina lidí žije hlavně na sociálních sítích, se zdánlivě nehodí. Bradley sociální sítě využívá nečekaně aktivně. „Chci lidi vzdělávat, dát jim možnost, aby poznali můj životní příběh, aby věděli, kdo jsem, co jsem zažil. Právě proto se snažím využívat současných prostředků a působit tam, kde jsou dnes mladí lidé zvyklí se pohybovat,“ říká nečekaně vážný zpěvák. „Rád bych, aby moji fanoušci věděli, že jsem byl od čtrnácti let na ulici a žil v parcích nebo ve vagónech nadzemky. Musí se všechno tohle dozvědět, aby je to posílilo a nic nevzdávali. Aby si udrželi hlavu a mysl čistou a dělali to nejlepší, co dokážou. Není nic lepšího než se poučit na příkladech.“

Situaci ve Spojených státech komentuje už skutečně dojatý: „Moje sestra, které je sedmdesát let, byla nucena opustit domov a na čas dokonce skončila v útulku. Často se sám sebe ptám, kam vlastně Amerika směřuje. Miluju svou zemi, ale poslední dobou se propadá do úplného šílenství… Hodně cestuji a pozoruji, že je to všude podobné. Téměř kdykoliv zapneš televizi, jsou tam záběry lidí, kteří trpí. V Africe se po všech těch letech pořád bojuje a zjevně to jen tak nepřestane. Je toho moc najednou. Když člověk vidí záběry těch dětí, je to těžké… Je mi šedesát pět let a vlastní děti nemám, přestože bych velmi rád. Ale prostě se bojím přivést svoje potomky do tohoto světa, ta odpovědnost je na mě moc velká.“

BLACK VELVET
Charles Bradley si nejhorší období prožil v dospívání, poté se díky programu Job Corps dostal do Bar Harboru v Maine, kde se vyučil kuchařem. A tohle povolání mu vydrželo téměř celý život, koncem 90. let k tomu ještě připojil vystupování pod jménem Black Velvet s programem písní Jamese Browna. Zrovna díky němu začal kdysi v 60. letech zpívat – pořád mu totiž říkali, že vypadá jako on. Jeho tehdejší spoluhráči naneštěstí narukovali do Vietnamu a on se prý tak styděl, že nedokázal vystupovat s někým jiným. Druhý začátek přišel až na sklonku minulého století, kdy se kvůli matce vrátil do New Yorku. Tehdy ho jako Black Velvet objevil jeden ze zakladatelů Daptone Records Gabriel Roth. Dnes má Charles Bradley na kontě dvě úspěšná alba a o jeho osudech byl natočen skvělý dokumentární snímek Soul of America. Kuchařská vášeň mu ale v srdci zůstala: „Dřív jsem byl rád, že mám vůbec nějakou práci, ale časem se z toho stala radost. Dnes už vařím jen pro sebe nebo pro přátele, když chtějí ochutnat něco speciálního.“

Když mluví o vaření a jídle, stává se jiným člověkem – unavený klidný úsměv mizí a střídá ho zápal. Nelituje, že mohl být dnes možná větší hvězdou jako úspěšný šéfkuchař? „Cha cha, takhle neuvažuji. Máma vždycky říkala, že je jedno, co děláš, hlavně musí lidé poznat, že to děláš s láskou, že do toho investuješ kousek sebe samého. O tohle jsem se snažil, když jsem vařil, a o stejnou věc se snažím, když zpívám. Nedávno jsem pro přátele z Německa vařil lasagne, dělal jsem dvoje, jedny s hovězím, druhé se špenátem. Všichni byli spokojení a šťastní – a tohle je nejdůležitější. Dělat radost lidem. Hudbou nebo jídlem, na tom nezáleží.“

Když se ptám na oblíbený recept, nejdříve poděkuje, že mě to vůbec zajímá, a začne s radostí vysvětlovat: „Miluju mořské plody! Receptů existuje spousta a druhů vlastně také. Ale není důležité, jaké použiješ, klidně to může být nějaká směs, to mám ostatně ze všeho nejradši. Podstatné je pořádně je omýt a dopředu trochu napařit, tím se udrží ta nádherná čerstvost... Pak je stačí hodit na pánev na máslo, přidat trochu česneku, cibule a vína, ale hlavně med a dijonskou hořčici, to je moje kouzlo. To udělá zvláštní omáčku, glazé, které mořské plody změní na naprosto božskou záležitost. A trvá to sotva pár minut! K tomu si dej těstoviny nebo třeba jenom čerstvou bagetu. Co máš rád. Tohle bych mohl jíst pořád…“

NĚCO ZAŽIJEŠ
Manažer Charlese Bradleyho Doug vypadá jako bedňák od The Allman Brothers. Džínový ráj, vlasy a vousy mnohem delší, než si hipsteři kdy troufnou. Poděkoval jsem mu za pomoc se zprostředkováním a zmínil něco v tom smyslu, že tenhle rozhovor byl skutečně výjimečný. Podíval se na mě s porozuměním a důrazně řekl: „Charles je výjimečný. Určitě se běž podívat na koncert, něco zažiješ.“ Měl pravdu. Výtečná kapela, složená z o několik generací mladších hudebníků, dávala termínu soul music úplně jiný rozměr – ostrý zvuk působil až nepatřičně. Ale přemýšlet se o tom dalo jen do chvíle, než se objevil Charles Bradley. Blyštivý oblek, flitry, tanečky, otevřená náruč. Všechno, jak má být. Hlas s velkým H, kterému nešlo uniknout. V nejsilnějších momentech to vypadalo, jako by ze sebe měl vykřičet duši. Tehdy nastal ten prchavý moment, kdy publikum na pár zlomků vteřiny zapomnělo na ovace a snad ani nevěřilo, že se něco podobného vůbec mohlo stát. O to větší aplaus přišel poté, kdy se všichni probrali. Běžte se podívat na koncert, něco zažijete.

Info

Charles Bradley (5. 11. 1948 – 23. 9. 2017)

Rozhovor vyšel v magazínu Full Moon #39-40.

foto © Lukas Maeder

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Rozhovory

xp recenze

Ikonika - Distractions 80% Ikonika - Distractions
Forest Swords - Compassion 100% Forest Swords - Compassion
Fallgrapp - V hmle 80% Fallgrapp - V hmle
Darkest Hour - Godless Prophets & the Migrant Flora 90% Darkest Hour - Godless Prophets & the Migrant Flora
Budoár staré dámy - Sůl 80% Budoár staré dámy - Sůl
Eminem - Revival 80% Eminem - Revival
Asking Alexandria - Asking Alexandria 80% Asking Alexandria - Asking Alexandria
Black Lips - Satan’s graffiti or God’s art 80% Black Lips - Satan’s graffiti or God’s art

Akce

partitury pro mahlera_jihlava (do 17/2)
sofa surfers (do 4/3)
hansard (do nevidim)
Animal Music (do