Chelsea Wolfe: Přitahuje mě bílý hluk

To, že něco temně vypadá, ještě neznamená, že to temné je. Na první poslech působí hudba Chelsea Wolfe bezútěšně, ale ve skutečnosti se v ní zpívá o naději, o tom, že bez ohledu na okolnosti stojí za to jít dál. Podobné je to i s tím, jak ji žánrově zařadit. Na posledním albu Abyss zní nejtvrději a nejsyrověji za celou kariéru, vliv metalu se nedá přeslechnout. Přitom by ale zařazení do téhle kategorie zbytečně omezilo množinu lidí, které může zaujmout. Tahle propast je tmavá, ale pokud se do ní vrhnete, dopadnete do měkkého.

Abyss má impozantní zvuk a zároveň drží pevně pohromadě. Působí téměř jako konceptuální album, které má svůj rozvíjející se příběh, rozpůlený na dvě části nádhernou After the Fall. O čem deska vypráví?
Album nemá ani tak jeden příběh, spíše ho tvoří jednotlivé, tematicky spojené příběhy. Jde o představu hluboké propasti individuální mysli ve srovnání s celým vesmírem jako propastí nekonečnou, neznámou.

Zajímáš se o psychologii, o lidské podvědomí?
Léta mám problémy se spánkem a sny, trápí mě nekonečné noční můry, spánková paralýza, kdy se probudím obklopená postavami z mých snů, přestože mám otevřené oči, tak jsem se začala o sny a podvědomí nebo nevědomí zajímat. Narazila jsem přitom na knížku od Carla Junga, která se jmenuje Vzpomínky, sny, myšlenky. Je to poslední kniha, co napsal. Ohlíží se v ní za experimenty se sny a za svým životním dílem a je tam zapsaný jeden sen, který začíná větou: „Pustím se a padám.“ Z téhle představy se stal katalyzátor alba.

Jedno léto jsem měla několik paralytických záchvatů a byl to jeden z nejděsivějších zážitků mého života. Jak si zjistila, o co se jedná?
Někdo se mi zmínil, že se jednou v noci vzbudil a v pokoji byla temná postava. Já na to nonšalantně reagovala, že to se mi stává téměř každý den. Všichni kolem se na mě podívali, jako že mám problém, a já si uvědomila, že to, co se mi děje, asi není normální. Když jsem si o tom promluvila s dalšími lidmi, zjistila jsem, že ve skutečnosti jde o prastarou záležitost, se kterou se potýkala velká spousta lidí.

Můžeš nám povědět příběh Iron Moon? Ta písnička je srdcervoucí.
Četla jsem poezii Xu Lizhiho, čínského mladíka, který pracoval pro nadnárodní korporaci Foxconn. Doma na venkově si připadal jako ve vězení, daleko od knížek a jakýchkoliv příležitostí, ale potom se to jenom zhoršilo, když se jeho život a práce odvíjely monotónně v prostředí obří továrny. Obtiskl sám sebe do krásných básní s velmi intenzivními obrazy jako „spolkl jsem měsíc vyrobený ze železa“. Inspirovalo mě to k napsání textu skladby Iron Moon jemu na památku, a abych pomohla jeho příběh předat dál. Představovala jsem si jeho ponurý pokoj na ubytovně a bezbarvé tovární pásy, ale pak jsem si pro něj v duchu představila i šťastnější konec, jak bude svobodný a bude tancovat napříč halami. (Xu Lizhi spáchal vloni ve věku 24 let sebevraždu. – pozn. editora)

Tvoje předchozí alba byla melodičtější, Abyss má minimalističtější a ostřejší zvuk.
Nemůžu říct, která alba jsou melodická a která ne. Nevím, co to znamená. Ale s tímhle albem jsem prostě chtěla, aby znělo tvrdě. Už jsme pár let na turné a věděla jsem, že budeme jezdit dál. Když jsem desku dávala dohromady, tak jsem to brala v potaz, a začala se přirozeně zaměřovat na tvrdší riffy, elektrické kytary, tvrdé beaty a, jako vždycky, i silné texty.

Dokážeš znít blackmetalově a velmi temně, aniž bys musela používat ohlušující zvuky. Vnímáš svoji hudbu jako temnou? Jak bys ji popsala někomu, kdo ji ještě nikdy neslyšel?
Podle toho, na čem zrovna pracuju, tak bych řekla folk nebo rock’n’roll. Mám kořeny ve folku, ale experimentuju v mnoha žánrech a s mnoha různými žánry. Přitahuje mě bílý hluk black metalu a trochu tohohle uklidňujícího zvuku dávám i do svojí hudby.

Text vyšel v magazínu Full Moon #55.