Články / Profily

Chromatics: post-punk virtuální doby

Chromatics: post-punk virtuální doby

Jiří Zahradnický | Články / Profily | 29.03.2013

„Hey, hey, my, my, zpívá. Dřív tohle nemohl vystát, přišlo mu to ukňourané, hipísácké, vousaté, máničkovsky starobylé a hlavně sebelítostivé. Vysušené maso bez šťávy. Ale teď tu šťávu najednou cítí. Možná do toho dorostl nebo dospěl, každopádně právě teď zjistil, že Neil Young je ten největší punk na světě, protože it’s better to burn out, than to fade away.“ Proč začínám úryvkem z románu Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách? Protože Neil Young je jednou z ikon, k níž se na své nové desce Kill for Love vracejí seattleští The Chromatics.

My, my, hey, hey. Když spustíte play a ozve se nejprve důvěrně známý kytarový riff a vzápětí „ledový“ hlas zpěvačky Ruth Radelet, ocitnete se v říši smutku a nostalgie nad tím, jak čas letí a kdo všechno už není: kolik muzikantů od roku 1979, kdy Neil Young písničku Into the Black vydal, vlastně naplnilo jeho tezi „je lepší vyhořet, než vyhasnout“? O tom, že dokáží udělat originální coververzi „klasiky“, přesvědčili Chromatics už na svém předchozím albu Night Drive pozoruhodnou předělávkou písničky Kate Bush Running Up That Hill z roku 1985. Into the Black se zpočátku tváří jako dokonalá kopie originálu. Do konce první minuty by se pod ní podepsali i skalní „folkaři“, vzápětí by však od ní nejspíš dali ruce pryč. V tu chvíli se totiž písnička začíná proměňovat: napřed se nenápadně, téměř cudně objeví strojový rytmus, poté další vrstvy syntezátorů, které – při zachování křehkosti skladby – získávají postupně vrch. Pokud někdo tuto skladbu vnímá jako svár starého s novým, nejspíš také dopředu tuší, jak souboj dopadne: závěrečným strojovým klapotem bez zřetelné přítomnosti člověka!

Chromatics však nejsou žádný revival. Tím, že své album Kill for Love otevírají proslulou skladbou Neila Younga, jen přiznávají, že hlavní inspiraci hledají v hudbě z přelomu 70. a 80. let. Into the Black jako otvírák alba Kill for Love však vzbuzuje i velká očekávání: posluchač, který toto album s dlouhou stopáží slyší poprvé, může nabýt dojmu, že písničky, které po Into the Black následují, jsou zmíněné „vysušené maso bez šťávy“. Navenek to tak opravdu může vypadat: neosobní, chladný projev zpěvačky, strojový rytmus, jemuž občas přizvukují křišťálově čisté zvuky kytary a klavíru, naprogramované bicí, jimž vévodí gumový zvuk basového bubnu, dlouhé instrumentální pasáže s chladnými zvuky analogových syntezátorů…

Album Kill For Love však začíná „fungovat“ až při opakovaném soustředěném poslechu. Napřed se vynoří krása titulní písničky. Sprškou syntetizovaných zvuků se nejdřív prodere zpěvaččin hlas, pak se začnou vrstvit melodické motivy a gradovat rytmus. Když se kapela rozehraje naplno, svět se náhle zbarví do teplých odstínů a začne hřát. Chromatics tu hrají podle receptu, se kterým před lety přišli New Order na albu Power, Corruption & Lies a který funguje dodnes. Zní takto: 1/ spojte energii punkové kapely s emotivním zvukem novoromantiků, 2/ zkuste být navenek chladní, ale uvnitř doslova žhnout!

Chromatics pozitivní energií neplýtvají. Dávkují ji velmi rozvážně, tak, aby se jí posluchač nepřejedl, ale zároveň po ní nepřestal bažit. Tradičně vystavěné písničky s výraznými melodiemi a chytlavými refrény prokládají dlouhými instrumentálkami nebo pomalými písněmi s hlasem rozpitým pomocí vokodéru. Melancholickému pojetí odpovídají i texty plné smutku z neopětované lásky, dlouhého čekání, míjení a trapných nedorozumění. Pokud ve skladbě Telephone Call, která otevírala předchozí album Night Drive, použili Chromatics záznam telefonního hovoru bývalých milenců, které osud zavál na jiné kontinenty, na albu Kill for Love podobný postup využili v ještě niternější skladbě There’s a Light Out on the Horizon. Tato „písnička“, složená jen z elektronických zvuků s podkresem bicích, se náhle zlomí a ozve se hlas ženy, která se pokouší nahrát bývalému příteli vzkaz na záznamník. Když jej dokončí, přijde jí to celé trapné a vzkaz raději vymaže... Dojemnější a smutnější místo na albu snad již není.

Chromatics na desce Kill for Love velmi pozoruhodným způsobem spojují odkaz klasiků (zejména Velvet Underground a Neila Younga) s postpunkovou melancholií (Joy Division, New Order) a elektronikou. Dokáží udělat skvělou taneční písničku stejně jako osobitou coververzi klasiků, ale nejen to: je to kapela, která se nebojí ani experimentovat se zvukem. To není na současné hudební scéně vůbec obvyklé!

Info

Chromatics - Kill for Love (Italians Do It Better, 2012)
http://vivaitalians.blogspot.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2024: ||ALA|MEDA||

redakce 22.03.2024

Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.

Full Moon Stage 2024: Lenhart Tapes

redakce 21.03.2024

Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.

Full Moon Stage 2024: Aunty Rayzor

redakce 20.03.2024

Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.

Full Moon Stage 2024: Fat Dog

redakce 20.03.2024

Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.

Full Moon Stage 2024: Derya Yıldırım & Grup Şimşek

redakce 19.03.2024

Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.

Full Moon Stage 2024: Irreversible Entanglements

redakce 18.03.2024

Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.

Full Moon Stage 2024: Freekind.

redakce 18.03.2024

Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.

Vojde francúz do potravín a vypýta si melón (Mezerg)

Dušan Šuster 29.06.2023

Donútiť jazz a tanečnú hudbu, aby existovali v symbióze, je neľahká výzva. Mezerg však práve na nej vybudoval svoj autorský rukopis.

Spodní proudy moderního žití (Dry Cleaning)

Jan Krejča 24.03.2023

Nikdy jsem nevěřil v linearitu hudebního vývoje, nikdy jsem neuctíval interprety ani kapely víc, než bylo nutné. Počítal jsem vždy s niternou intuicí, která mě přivábí k něčemu výjimečnému.

Full Moon Stage 2023: Tramhaus

redakce 15.03.2023

Nizozemská postpunková senzace stihla za dva roky existence vydat sotva hrst písní a už se z nich stala jedna z nejžhavějších evropských nadějí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace