Články / Sloupky/Blogy

Chvíle beznaděje: ANOHNI (na Colours)

Chvíle beznaděje: ANOHNI (na Colours)

Veronika Mrázková | Články / Sloupky/Blogy | 19.07.2016

Je luxus mít na Colours představitele, resp. představitelku údajné desky roku chvíli po jejím vydání. Ale ANOHNI vyzpívala tíhu celého světa a odehrála jedno z historicky nejcennějších vystoupení festivalu, aniž by si toho většina návštěvníků všimla. Považuju to za zásadní moment jinak duhových Colours. Na jedné straně hudební fašisti, na straně druhé nepochopení, nadávky a výsměch. Nesmím nikomu vnucovat, že ANOHNI zastínila vše, co se tento ročník dělo. Nad ohleduplností zlomyslně vítězil argument ukecaných: "jsme na svobodné festivalové půdě".

ANOHNI rozhodla o osudu svého vystoupení dřív, než vstoupila na pódium. Takřka hluché video se záběry na Naomi Campbel, lascivně se kroutící v podzemní garáži, se zdálo nekonečně dlouhé. Možná nemělo zobrazovat nic než samo sebe, ale spíš než jako pokyn ke ztišení to většina přijala jako provokaci, srovnatelnou např. s vystoupením The Knife o pár let dříve na tomtéž místě. A když pak ANOHNI vyšla na scénu, jako první průvodní klip běžel detail zkrvavené, zrůdně pomalované hlavy. Citlivé drama započalo a klid byl ten tam. Monumentalita zvuku a hlas ANOHNI vedly do mrákot. Silné beaty, minimalistické elektro a digitalizované smyčce se valily ze stage jako potopa. Hleděla jsem na střídající se ženy v artovém filmu a velmi bolestně snášela texty plné beznaděje, katastrof, neštěstí a teskna. Přiznávám, že při poslechu desky jsem se více věnovala produkční genialitě Hudsona Mohawkea a Daniela Lopatina, povahu a poselství jsem si odmítala připustit. V pátek večer mě ale spoustalo a dohnalo k slzám. Řada čímsi symptomatických žen na vizuálu zatím obsáhla všemožné rasy, různý věk i vzhled a plakala spolu s námi. Němým zpěvem doprovázely ANOHNI a odhalovaly své intimní emoce, suplovaly tu část sdělení, kterou nám neukázala ANOHNI zahalená v kápi. Niterná sdělení paradoxně obnažená v projasněném detailu obří obrazovky. Jejich pláč, jejich krása, zranitelnost, dlouhé pohledy a upřímné dojetí sugestivně umocňovalo každičkou větu.

V tu chvíli nepojmenovávala fatality doby jen jedna, nedávno zrozená žena, ale všechny ženy zlomeného světa. Ti, kteří si nenašli čas na poslech, spí určitě lépe.

Info

ANOHNI
15. 7. 2016 Colours of Ostrava

foto © Matěj Krč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #128: Hlavně aby to nebylo naposledy

Michal Pařízek 19.04.2024

Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace