Jan Starý | Články / Reporty | 01.02.2018
Chlapík na Hauptbahnhof s hi-tech mikrofonem zaujatě nahrává zvuky masivní haly, na hostelu se po roce opět potkávám s Američanem, který v trvalém provizoriu pracuje na svém popovém projektu, cestou do Berghainu míjíme buskery, kteří jedou fantastický akustický “punk”. Rostou nová nákupní cesta a další znaky korporátního světa, ale pod pečlivě budovanou cool fasádou v Berlíně pořád bublá nefalšovaný chaos. A vracet se do něj je radost. Letošním tématem zmatku/neklidu se CTM Festival k tomuhle dědictví přihlásil ještě výrazněji než dřív. Jak zacházet s neomezenými možnostmi? Odpovědí je celá řada a první z nich vedla do minulosti.
Zesnulý Ernest Berk získal věhlas jako choreograf, zároveň ale vytvořil ohromné množství elektronické hudby, na které postavil ansámbl Christopha Winklera nevšední taneční představení. Berkova prastará elektronika oproti “hvězdám” tehdejší doby více stavěla na rytmu a emocích, ale evidentně měla také celou řadu tváří. Skladby představené na CTM se pohybovaly od strohých rozbitých rytmů přes mimozemské pískání až po neexistující soundtrack k expresionistickému filmu a díky oscilátorům a páskovým přehrávačům z 50. let celkově působily jako cesta do alternativní reality. Abstraktní taneční čísla tenhle dojem jen podpořila: pohyby přízraku pod plachtou, roztrojení osobnosti pomocí masek nebo jen nepravidelné obrazce těl. Jasným vrcholem byl závěrečný kus, ve kterém vystupovala celá skupina nahá v divoké improvizaci a kdy duo groupA pomalu dekonstruovalo Berkovy nezemské drony do technoidního tribalu. Oslava přirozenosti nahoty a živelné energie; největší šamanismus zcela mimo jeho běžné kontexty.
Na Berka navazovala také kolaborace Rashada Beckera s Pan Daijing. Scénický rozměr se omezil na totožnou vizáž (v případě holohlavého padesátníka Beckera byla paruka po pás mimořádně působivá), hudební návaznost však sotva mohla být bližší. Na Beckerovy pseudofolklórní rytmy by se dal tančit ploužák – kdyby mezi jednotlivými silnými dobami neproběhlo několik naprosto mimozemských mutací zvuku. Pan Daijing se omezovala na recitaci a doplňování dalších prvků mindfucku, přítomnost hlasu však výraz přiblížila (post)industriální tradici Coil a Throbbing Gristle. Podobně jako v jejich případě se i u Beckera a Pan Daijing vynořil sonický svět, cizí, ale s určitými zákonitostmi.
Coil se touhle linií CTM vinuli jako červená nit. Koneckonců, jejich vliv byl ohromný, pro určitou skupinu lidí znamenají vůbec to nejzásadnější, víc než hudbu. Je to fráze, ale má dobré opodstatnění v podobě psychoaktivního dronového alba Time Machines (1998), které se, ať už je to dobře nebo špatně, nachází někde na půl cesty mezi drogou a hudbou. A právě s jeho interpretací přijel do Berlína tehdejší člen Coil Drew McDowall. Umístění mezi masivní berghainské reprosoustavy slibovalo těžkou psychedelii, výsledek ale tak strhující nebyl. McDowall odehrál vynikající minimal dronový set, při kterém se dalo občas nahlédnout za brány vnímání, přes občasné pocity dezorientace a ponoření do sebe se však vystoupení oproti původní nahrávce více blížilo hudbě.
Loňská edice CTM si za téma zvolilo strach, vztek a lásku, ale láska se někam ztratila. Letošní téma Turmoil – zmatek, chaos, vřava, nepokoj, neklid – zatím vychází výborně. Jak říkali Coil: “God please fuck my mind for good.”
CTM Berlin 2018
26. 1. – 4. 2. 2018
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.
Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024
Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.
Alžběta Sadílková 21.04.2024
My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.