PLAYER FM

Články / Offtopic / Soundtrax

Soundtrax

Daft Punk: to nie moda, to muzyka i styl zycia

Daft Punk: to nie moda, to muzyka i styl zycia

|

Možná není co dodat, stačí napsat trojčlenku a kliknout dveřmi: Tron – Daft Punk – Walt Disney. Co s tím? Co dál? Večerníčková hudba. Ne jako začátek konce, ale jako definitivní konec konce Daft Punk. Tron jako jeden z prvních filmů, objevujících nekonečné možnosti digitální techniky a kyberprostoru. Daft Punk jako modly disko-popu. A Walt Disney jako... mašina snů. ZIMMER’S ORIGINAL SCORE: LEGACY.

Když jsem někdy v polovině osmdesátek viděl film Tron (1982) na kanále Katowice Jedynka, kde jsem vyrůstal na světové produkci sci-fi, která u nás neměla zastání (česká televize zdraví kapitána Pirxe), bylo to jako zjevení, ostatně zjevením se zdá i dnes. V době, kdy retro je rychlejší než osmibitová myšlenka a Atari lákavé jako latexový podvazek. Počátky počítačové techniky ve filmu, blazeovaný a klišovitý děj ukotvený v temné prostorové geometrii.

THIS IS MY CHURCH
Ouvertura. Hymnus tří kláves. Nic podobně silného, působivého a omračujícího jsem necítil od dob Nekonečného příběhu... Jestli se to dá brát jako berná mince, protože když to vezmu kolem a napřesrok, nic, co by se podobalo dětství, jsem od té doby taky nezažil. Ne, tenhle soundtrack nefunguje jako sentimentální ozvěna, echo módního retra. Jaké synonymum je ke staromódnímu slovu jímavý? Když chci slzu, musím nožem do husího sádla, nebo ti stačí prázdný, otevřený prostor?

Soundtrack Tron: Legacy není elektronický, ani se nedá říct, že by elektronika převažovala, zapomeňte na Daft Punk v době po lidech, vokodérové implantáty se neaplikují. Jejich syntezátorové plochy odkazují k sedmdesátkám, kdy beat patřil černošskému disku a syntezátor zase vzdáleným širým plochám kosmu a důvěře v něco nového, neidentifikovatelného.

Taky ne každý očekával, že si Bangalter a de Homem-Christo zadají s klasickou orchestrální hudbou dle hollywoodských pravidel. Jako by se v určitém bodě zastavili a zjistili, že její kouzlo je tak velké, že to s ní chtějí taky zkusit. Důležité je říct, že i když symfonická mohutnost nabírá s postupujícím časem na síle a v jednu chvíli převažuje, bez chemických přísad Francouzů, bez toho probublávání v závětří, bez upozaděných linek a opakovaných motivů by se stal tenhle soundtrack naprosto zaměnitelný s epigonskou manufakturou Zimmerových následovníků.

Co ji dělá tak skvělou, je dramaturgie, složení a délka skladeb, střídání nebo spíš rozvíjení a narušování nálad, skládání mozaiky a epický rozměr bez vizuálu. Elektronický začátek a nasazení působivého leitmotivu. Symfonických pasáží přibývá, uprostřed přebírají vládu a až na některé části dominují. Mohutné dechy, tlampačové smyčce, neurvalé tympány, z ticha do rámusivého ohlušení. Ale musí tu být moment, který povyšuje. Syntezátor jako novodobé varhany.

DAFT NO PUNK
Nemá cenu rozebírat, jestli je jejich muzika spektakulární, bombastická anebo jestli kopíruje zavedené postupy. Nebo žehrat, že se stali součástí „multimilionové mašiny“ Hollywoodu. Ale to snad ne. Těžko budu přistupovat na premisu, že když mají v názvu PUNK, znamená to něco víc, než že jeho aktuálním synonymem je VYCHCÁNEK. Ne, nechci chytat za slova, ale jak se stavět k citátu Karla Veselého: „Věrna názvu kapely, byla jejich tvorba vždycky dokonale punková: v jejím středu stál ukradený sampl použitý ve stylu kytarového riffu a osmyčkovaný ad absurdum.“ Dokonale punková... I kdybychom to slovo ostrouhali na tenhle tenký krajíc významu, neznamená to nic jiného, než že v určité době začali být populární bootlegy, citace, výpůjčky a zlodějina. Nikdy mě nenapadlo, že Daft Punk chtějí svojí tvorbou poukázat na problematičnost a absurdnost autorských práv moderního věku. Vyčítat skafandroidům spojení s byznysem je jako vyčítat Dolly Buster, že moc píchá. Nemluvě o tom, že Tron je v tvorbě Daft Punk po dlouhé době zajímavou položkou. Pokud se bavíme o hudbě a ne o punku. Protože robotická image je pouze marketingovou hračkou, nic víc; není tu myšlenka, je tu obnos.

THE GAME HAS CHANGED
Je s podivem, jak se na soundtrack dívají filmoví znalci, část jim zazlívá, že vycházejí vstříc hollywoodským orchestrálním schématům (zní to jako cokoliv od Hanse Zimmera), a ta druhá část je velmi překvapená a oceňuje, že coby elektroničtí hračičkáři umějí stavět orchestrální instrumentace tak dobře, že se vyrovnají mistrům současné filmové hudby (zvláště tvorbě Hanse Zimmera a jeho žákům!). To všechno podle toho, jak hodně jsou filmoví publicisté zažití v diskopalebné muzice francouzských pseudorobotů (ať žije image, orgasmus na baterky a vodní lázeň pižma, smaltovaná touha po nerezu). Jenže tahle debata nutně směřuje k tomu, že budeme měřit celý soundtrack obecným nebo vlastním očekáváním, což je sice pěkná hra, ale musíte mít raději petting bez cílové rovinky svahu, polomrtvý cyklus.

A pokud se bavíme o soundtracku jako výstupu na kompaktním disku, nemá už nic společného s filmem jako takovým, jehož je součástí, součástkou. Funguje v rámci filmu, je ústrojný a organický, nebo si ukusuje větší díl, než mu příběh a vizuální podoba dává? Vyděluje se? Nemá cenu rozebírat, jestli je jejich muzika spektakulární, bombastická anebo kopíruje zavedené postupy vážné hudby. V rámci filmu funguje velmi dobře, jakkoliv místy nadbíhá atmosféře příběhu a graduje očekávaným způsobem, vyhřívá se v kýči. Ano, je to opulentní, okázalé a patetické, stejně jako celý vizuál. Ano, dá se s tím pracovat jiným způsobem a postavit hudbu do kontrastu nebo mlčet v místech, která si očividně žádají velkolepý background, a naopak se projevovat tam, kde se to nesluší. Ale faktem zůstává, že jestliže nahrávka implikuje jistou míru patosu, ve filmu je hudby a toho nadbíhání daleko méně, než mohlo být, než se nabízí. Chci říct, že např. hlavní motiv je ve filmu profanován daleko méně než na nahrávce a i jiné příležitosti jsou taktně odmítnuty, viz scéna na diskotéce, u níž asi každý čekal delší stopáž, změny temp a bujarou exhibici.

Můžeme se sice otřít o Zimmerovy „učedníky“ a hledat styčné plochy s Jablonskym, Gregsonem-Williamsem nebo Powellem, ale stejně tak můžeme být zaskočeni tím, že se nám vybaví Zimmerův doprovod k ceněnému Inception (zkus tronovský track Recognizer). Důležitější bude nakreslit spojnici v podobě Gavina Greenaway, který byl šéfem orchestru u obou nahrávek. Ale ze všech posledních děl zmíněných skladatelů mi Tron: Legacy vyznívá jako nejsevřenější a nejpřiléhavější obrazové matrici. Jaký význam má, že film byl údajně skládán na hudbu?

Obskurní promo-recenze se odehrávají ve stylu: „Daft Punk se i k disneyovské tvorbě postavili helmami čelem.“ V překladu: Když poštěváky vlají. (Je normální, že chcete souložit s něčím takovým, co se jmenuje „izomorfní algoritmus“? Ať žijí kyberpunková rezidua.) Nejsem ten typ, jehož modus operandi je GAME. Ale jako každé dítě ocením arénu coby kolbiště, Arena jako přiléhavý track, aréna je keramická deska touhy. Na kyberprostor přeci jen málo noiseových pilin, na druhou stranu cokoliv, co v asexuální přírodě gamesy zavání Olivií Wilde, má mou přízeň, prázdnou ruku, protože také izoglosa morfologických jevů má svůj půvab. ADAGIO FOR FUCK. QUORRA.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #10> / 2011.

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Soundtrax

Hans Zimmer pod vlivem Junkieho XL

Hans Zimmer pod vlivem Junkieho XL

3DDI3 |
Drony, experimentální smyčky à la mlácení kladiva do hřebíku nebo burácení z ranku Junkieho XL sice překvapivě docela fungují, ale posluchači namlsanému předchozími soundtracky nemohou stačit.

xp recenze

Taylor Swift - reputation 80% Taylor Swift - reputation
Lucie Bílá - Bílé vánoce Lucie Bílé II. 80% Lucie Bílá - Bílé vánoce Lucie Bílé II.
Pink - Beautiful Trauma 80% Pink - Beautiful Trauma
Boris Carloff - The Solipsist 90% Boris Carloff - The Solipsist
Hentai Corporation  - Intracellular Pets 80% Hentai Corporation - Intracellular Pets
Marilyn Manson - Heaven Upside Down 70% Marilyn Manson - Heaven Upside Down
The Rasmus - Dark Matters 70% The Rasmus - Dark Matters
Liam Gallagher - As You Were 70% Liam Gallagher - As You Were

Akce

Kaleo (is)

Lucerna - Velký sál, Praha
zvíře jménem podzim (do 22/11)
baset (do jak to pude)
avishai cohen (do 21/12)