Kateřina Lukáčová | Články / Reporty | 18.06.2016
Jsme stále sami, i když jsme dva a někdy se jen zoufale snažíme udržet. Držet se jeden druhého a nepustit, aby nás ten druhý udržel nad hladinou, aby nás nenechal utonout v temnotách. A i když to třeba vždycky není ve dvou lepší, protože nevidíme, kam jdeme a nemůžeme se rozhlédnout, rozhodnout se svobodně, protože nás někdo drží, někdo nám překáží, zdá se to být jednodušší.
Inscenace na rozhraní tance a fyzického divadla věnující se tématu symbiózy, která na povrchu může vypadat jinak než doopravdy, v režii Milana Kozánka přivádí na prázdnou bílou scénu dva tanečníky v černém (Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka). Na počátku každý připoutaný ke své pupeční šňůře mikrofonu a nemohou se odpoutat, je to pro ně těžké. Tlumeně šeptají nějaká slova – rozumět jim však příliš není. Je to spíš jen dýchání – známka života. Jako můry zpod lampy se postupně rozlétají do prostoru a začínají mezi sebou vytvářet vztahy. V prázdném čistém prostoru vytvářejícím dojem laboratoře představují dva jedince – dva exponáty, které se střetnou a ve vzájemné pohybové interakci, aby nám popsali, že vždycky když se střetneme tak se ovlivníme - omezíme. Otázkou zůstává, proč se střetáváme – abychom se obohatili, abychom se využili, abychom pomohli sobě nebo tomu druhému?
Možná že někdy komunikujeme jen kvůli komunikaci ne kvůli sdělení. Někdy je mluvení samo sobě účelem bez ambice přimět někoho k činu či předat informaci. Jedinec, který vstupuje do daného symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Termín symbióza se používá často pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití. Ve chvíli kdy jsme dva, je těžké určit proč vlastně. Zda jsou naše motivy sobecké – nebo zda vůbec existují nějaké jiné. Nebo se k lidem přibližujeme jen kvůli svým vlastním potřebám. Možná se jen využíváme pro dobré pocity, které z toho máme. Dokud se navzájem nevysajeme – nezabijeme svého hostitele, tak parazitický vztah zřejmě vydrží.
Paraziti
16.06.2016, Buranteatr, Brno
foto © vrbaak
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.