Desky roku 2016 podle Full Moonu: 3. místo

Žebříčkům je věnován celý tento týden, představujeme pět domácích a zahraničních alb, která se v hlasování redaktorů a dalších přispěvatelů Full Moonu umístila nejvýše, v pátek pak s celkovým vítězem oznámíme kompletní pořadí. Výroční žebříčky tentokrát přinášejí třetí místo v bláhové soutěži o nejlepší desku roku (páté místo zde a čtvrté zase tady), a to jak mezi zahraničními, tak i tuzemskými zástupci. Tentokrát mnoho lásky a uvěřitelného patosu.

Domácí

3. Houpací koně – Kde jste mý přátelé dneska v noci (Yannick South) 68 bodů
„Dneska mi říkal Lukáš Franz, že by stálo za to napsat nějakou statistiku nejpoužívanějších slov v těch devíti textech. Že se tam některý obrazy opakujou, přesně jak říkáš. Nebyl to úmysl, nehrál jsem si s ničím, ono to tak padalo a to, co se tam opakuje, vyplavalo určitě z nějakýho důvodu. Chtěl jsem, aby v nich byl čas, jak úplně nemilosrdně tiká a ubejvá, ale samo se to změnilo ve výčet měsíců a co s sebou přinesly. Je to celý takovej kalendář posledního roku a půl. Chtěl jsem, aby v něm ty záznamy byly jasný a srozumitelný, propiska nerozmazaná, bez mlhy a metafor, ne tak poetický tentokrát, ale jinak to asi neumím.“ Jiří Imlauf v rozhovoru pro Full Moon #67 vysvětluje cestu z Everestu, nové album Houpacích koní je niternější a komplikovanější, možná ho spravedlivě doceníme až po nějaké době. Přesto je jasné, že zlatý časy nekončí.

Kde jste mý přátelé dneska v noci? rozhodně není příjemnou deskou pro dlouhé podzimní večery v přítmí krbu, tíživá atmosféra se zarývá pod nehty jako mráz a její bezútěšnost evokuje současnou náladu ve společnosti, kdy většina lidí volí jednoduché řešení složitých problémů. I přes pochmurné vyznění alba a nespočet let odkroucených na hudební scéně působí Houpací koně stále stejně mladistvě a odhodlaně, jako by jejich kariéra teprve začínala a prali se doslova o holou existenci. (Jakub Šilhavík, Full Moon Zine, listopad 2016)

Zahraniční

3. Anohni – Hopelessness (Secretly Canadian) 53 bodů
Anohni má na svědomí nejen jedno z alb roku, ale také jeden z nejsilnějších koncertních zážitků na našem území. Její vystoupení na Colours of Ostrava bylo nekompromisní a vtahující, podobně jako album, které připravovala několik let. Producenti Hudson Mohawke a Oneohtrix Point Never dali jejímu hlasu křídla a extra porci odvahy i zodpovědnosti. Nechme mluvit samotnou zpěvačku: „Umělci mají v různých časech různou zodpovědnost. Ale teď už je potřeba vyložit všechny karty na stůl. Máme umělce, kteří se vyžívají ve vágních gestech, ale momentálně už není času nazbyt. Už si nelze bezstarostně užívat. A pokud to děláš, měl bys vědět, že tím ukrajuješ čas lidem v budoucnosti.“

Execution pojednává o deformaci amerického snu, který se proměnil v honbu za likvidací nepřátel americké společnosti. V rozhovoru pro Pitchfork v souvislosti se skladbou hovoří Anohni o bombovém masakru v Bostonu, jehož mladí strůjci byli následně zastřeleni během potyček s policií, namísto toho, aby je postavili před řádný soud. Ve skladbě vyjmenovává státy, kde jsou popravy na denním pořádku, veselá melodie by ale snadno zapadla do dramaturgie mainstreamových rádií. Protikladem k ní je pak štiplavá Violet Men, která nejvíce těží z klubového undergroundu. Druhý nejsilnější moment přichází v mantrické baladě Obama, kde prezidentovi vyčítá, že nedostál volebních slibů o transparentnosti. (Jakub Béreš, Full Moon #62-63, červen 2016)