Mašout | Články / Reporty | 26.11.2017
Když jsem tahal přátele na koncert Lali Puna, udělal jsem tu chybu, kterou často děláme všichni. Místo podstaty jsem jim podsunul materiál, který mohli úhledně poskládat do škatulek a zasunout do šuplíku. Když jsem jim řekl, že jde o německou kapelu s krásnou korejskou zpěvačkou, někteří přizvedli obočí, jiní zkrabatěli čelo, další rovnou odpověděli, že neposlouchají ani techno ani k-pop, a jali se dál hledat novou hudbu na YouTube. Následná snaha zachránit to dalšími kategoriemi, že jde vlastně o indie-electro, už taky nezabrala. Možná jsem v tom nebyl sám, protože koncert Lali Puna se odehrál v sále, který byl zaplněný sotva ze třetiny. Ale to všechno byly jen první dojmy.
A nebyly to poslední první dojmy toho večera. Nutno uznat, že jsem přišel s přehnaným očekáváním. Po třinácti letech, co v Praze nehráli, vládlo v srdcích nás, skalních fanoušků, velké napětí.
fotogalerie z koncertu zde
Když se na pódiu Lali Puna vynořili, v Lucerna Music Baru to jemně zabublalo. Za bicí usedl Christoph Brandner, ke klávesám a elektronice přistoupil Christian Heiss a místo v popředí před mikrofonem stydlivě zaujala zpěvačka Valerie Trebeljahr. Tedy trojice, která spolu hraje téměř od počátků kapely a natočila i poslední album Two Windows. Jejich set působil skromně a překvapivě se skládal především z midi kontrolerů. To znamená, že většina zvuku byla procesována přes nenápadný macbook, na kterém vystoupení stálo a s nímž i případně padalo (nic takového se nestalo, ačkoliv jak říkala Trebeljahr, dřív je technika zrazovala pravidelně). Nejživěji působil Brander za sadou bicích, který do nesmělého vystoupení vnášel živelnou energii a našlapané taneční tempo.
Druhý dojem na sebe nenechal dlouho čekat a introvertní atmosféra si všechny podmanila, aniž by skupina musela ze své intimity vystoupit. Koncert nakonec připomínal staré omalovánky v mateřské školce pro talentované – předkreslený základ překrývalo několik vrstev barvité invence. Publikum se nenechalo zahanbit a vděčně vracelo pozitivní vibrace, navzdory melancholické slupce kryjící křehkost jejich písniček. Lali Puna si nás naladili na svoji vlnu a za odměnu přidali neplánovaný druhý přídavek. A později i příslib, že na další koncert nebudeme čekat třináct let.
Lali Puna (de)
23. 11. 2017 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Filip Kůstka
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.