Články / Offtopic / / Movie/dox

Dvojitý milenec: láska, lži a konstrukty

Dvojitý milenec: láska, lži a konstrukty

Jaroslav Kejzlar | Články / Offtopic / / Movie/dox | 10.07.2017

Pro filmy Françoise Ozona je typické, jak komplikované a neproniknutelné postavy se v nich objevují. V thrilleru Dvojitý milenec neslouží jejich neprůhlednost pouze jako indikátor toho, jak je možné se na hrdiny dívat a jak je hodnotit, ale promítá se i do způsobu vyprávění.

Dvojitý milenec zpočátku působí jako pokračování režisérova dramatu Jen 17 (2013). Ten provokativně pokoušel diváka, do jaké míry dokáže sympatizovat s nedospělou dívkou, která má notorickou potřebu, aby jí muži platili za sex, protože se jinak necítí krásná a doceněná. Dvojitý milenec jako by měl stejnou protagonistku (obě role navíc ztvárnila Marine Vacth) a odehrával se jen o pár let později. Začíná tím, že osamělá dvacátnice Chloé přichází k psychologu Paulovi (Jérémie Renier) – a opět řeší problémy psychického, fyzického i sexuálního rázu.

Tentokrát však Ozon rozhazuje karty úplně jinak a od začátku se vypravěčsky pouští na tenký led. Nedozvíme se totiž skoro nic. Příběh kolem dvou hlavních hrdinů je na maximum utažený a okleštěný o skoro veškerou jejich komunikaci s vnějším světem. S touhle koncentrovanou uzavřeností pak francouzský režisér pracuje po celou dobu filmu – ve chvílích, kdy se Chloé do svého terapeuta zamiluje a začne se uzdravovat, i ve chvílích, kdy ho podezřívá ze lží a pátrá po jeho skutečné identitě.


Ozon jako by se za každou cenu chtěl vyhnout jakémukoliv ovlivnění divákova úsudku přílišným kontextem. Nevíme, z jakého prostředí hrdinové přišli, nepoznáme jejich rodiny, kolegy ani přátele a nemůžeme být svědky ani jejich společných zážitků. Něco podobného samozřejmě umožňuje mnohem osobnější pohled – zkrátka je tu najednou větší svoboda v tom, co si každý z nás do postav promítne, a to má vždycky svoje kouzlo. Na druhou stranu to s tou svobodou není tak horké. Kvůli přísunu minima informací Ozon jednoduše vzbudí podezření, že na vztahu obou milenců není něco v pořádku (protože ten postrádá cokoliv hmatatelného), a tak mezi ně snáz vsadí konflikt.

Chloé totiž objeví Paulovo dominantní, až bestiální dvojče a rozpoutává komplikovanou hru, ve které se pokouší zjistit, proč jí její snoubenec lže, a který z bratrů ji vlastně víc přitahuje. Problém je, že její počínání působí dost vykonstruovaně – jako kdyby si Ozon usnadňoval práci při vyprávění. Usiluje sice o postupnou výstavbu hutné atmosféry, ale zároveň mu neustálé skrývání klíčových informací neumožňuje dostatečný psychologický a emocionální ponor. Tyhle nedostatky se snaží zakrýt za okázalosti typu jednoduchého hudebního doprovodu s hlubokými ostrými smyčci, kýčovitých motivů tříštícího se skla nebo explicitně nasnímaného sexu. Gaspar Noé už není jediný festivalový režisér, který kdy strkal kameru do vagíny.

Kvůli tomu všemu tak překvapivá a potenciálně silná pointa, ke které Dvojitý milenec spěje, nese nepříjemnou pachuť příliš okázalého konstruktu. Dojde k odhalení a vyřešení původního problému, ale u něj taky v podstatě zůstane. Některé dílčí dějové linie, které v průběhu filmu tvoří atmosféru a napomáhají gradaci, skončí bez vysvětlení. Dojem samoúčelnosti trpce přetrvává.

Info

Dvojitý milenec (L'amant double)
režie: François Ozon, 2017
Aerofilms: Dvojitý milenec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články