Články / Reporty

Dylan, Allen, Druhá tráva

Dylan, Allen, Druhá tráva

Ladislav Tajovský | Články / Reporty | 10.04.2017

Druhá tráva u nás hraje tak trochu roli, kterou svého času v Americe plnil Bob Dylan. Jaksi historicky vzešla z okruhu „kotlíkářů“, kteří jí zatratili jako zrádce a heretiky, a zbytek posluchačstva ji tam vytrvale řadí a jejich tvorbu odmítá. Naštěstí množina těch obeznámených se skutečností je dost početná, tak mohou být skoro všichni spokojeni.

Koncert v Malostranské besedě, takto jednom z tradičních pražských azylů (letos už čtvrtý koncert) byl svým způsobem výjimečný – šlo o první pražské vystoupení s novým bubeníkem; Martin Novák vystřídal přetíženého Kamila Slezáka, který se tak má čas soustředit na jiné hudební aktivity, a že jich je požehnaně. Novák do kapely bez problémů zapadl a nikoho nemohlo ani napadnout, že společně odehrané koncerty se počítají na prstech jedné ruky.

Na Druhé trávě fanoušci oceňují právě to, že věci zůstávají na svém místě – už od roku 1991 a svým způsobem už od roku 1983, kdy se dalo dohromady jádro kapely. Tím je dvojice generačních souputníků Robert Křesťan (autor a zpěvák) a Luboš Malina (banjo a různé dechové nástroje), kteří to spolu táhnou už od Poutníků blahé paměti, a fakt, že bok po boku hrají čtvrtou dekádu, je poznat na každé notě. Třetím do party zakladatelů je o pár let mladší Luboš Novotný, jehož dobro a lap steel jsou asi nejsilnějším poznávacím znamením současné podoby Druhé trávy. Akustickou kytaru už léta obsluhuje Emil Formánek a kontrabas Tomáš Liška, oba považovaní za naprosté špičky svého nástroje v našich krajích s přesahy nejen do jazzu.

Druhá tráva kdysi provedla revoluci v žánru, z nějž vyrůstala, a zapojení bicích (a saxofonu) do bluegrassových kořenů jí mnozí dodnes nemohou odpustit. A řekněme rovnou, že právě toto je tím nejhodnotnějším na jejich dnešní tvorbě. Kapela se zcela vzpírá žánrovému zařazení, a jestli něco někdo potřebuje, tak dejme tomu „rockové písničkářství“, byť i takto široké vymezení často nedostačuje. Dominantním autorem původních písní je Robert Křesťan a texty jsou výhradně jeho záležitostí, vlastní i převzaté. A právě ty jsou kromě hráčského mistrovství další nezpochybnitelnou hodnotou – Křesťan v tomto ranku u nás těžko hledá rovného, pro jeho přebásněné Dylanovy písničky by mnohokrát sedělo slovo „kongeniální“.

Od úvodního Ossiana až po finální dylanovské Ještě jedno kafe skupina volila i tentokráte tradiční repertoár, i když občas sáhla i k těm méně hraným a o to vítanějším (např. Letní romance z debutu z roku 1991). Jestli některou skladbu vyzdvihnout, tak, vlastně jako vždy, knopflerovskou Telegraph Road, jejíž Křesťanova verze je už od osmdesátých let a poutníkovského debutu považována za lepší než originál. Malinovo saxofonové sólo z úplného závěru patří k těm momentům, pro něž, slovy Woody Allena, stojí za to žít.

Info

Druhá tráva
10. 4. 2017 Malostranská beseda, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články