Explosions in the Sky: co uměli, vyhodili z okna

Explosions in the Sky vzali to, co uměli, a vyhodili to z okna. Porušit prověřený recept desetiminutových stopáží a katarzních přechodů z ticha do exploze zvuků je na tenkém postrockovém ledě odvážné. Poslouchat The Wilderness je jako poslouchat soundtrack k devíti různým kratkometrážním snímkům. O crescenda a vyvrcholení není nouze, ale člověk je musí hledat. Je to jako poslouchat šeptání. Deska vyžaduje mnohem více posluchačovy pozornosti, díky čemuž lze ale ve skladbách nalézt textury a tóny, kterých byste si nevšimli.

Na druhou stranu - pokud se na poslech člověk nesoustředí, deska kolem něj propluje jako nic. Explosions in the Sky si nechávají jediný ostrý náboj až do poloviny, kdy začne hrát singlová Disintegration Anxiety. V porovnání s monumentálními nahrávkami dob dávno minulých zní skoro až stydlivě, ale ve společnosti zbylého obsahu The Wilderness jde o kopanec. Je to song na uklidnění těch, kteří se jali lámat hůl nad jedním z posledních postrockových přeživších. Předcházející Logic of a Dream se sice v polovině přehoupne do noisového hluku, ale hned se zase vrátí do klidnějších ploch. A zbytek skladeb se nese v podobně ukňouraném duchu jako první půlka alba.

Pět let mezi deskami vyplnila kapela třemi soundtracky a The Wilderness je stejnými postupy prolezlá. Chybí jí výraz nebo náboj, který by dokázal zvednout ze židle, bez doprovodného obrazu k hudbě je na posluchači, aby se sám více zapojil. Jenže většina desky se nehodí na nic víc, než na sezení na louce. Sedíte rádi na louce?