Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 21.04.2014
Filmy Davida Lynche byly vždy obtížně zařaditelné. Nejinak je tomu i v případě jeho druhého hudebního projektu, alba The Big Dream (2013). To, co nám Lynch tentokrát předkládá, je - na rozdíl od předchozí desky Crazy Clown Time (2011) - zřejmým příklonem k "žánrově tradičnějšímu" pojetí hudby. The Big Dream je totiž v jádru bluesovou deskou.
Ono blues je ukryto pod vrstvami temných, nervních nálad a skřípavého, notně zkresleného Lynchova hlasového projevu. Skladby využívají výrazné basové linky a pomalé rytmiky, jejich zvuk je hutný, valivý, místy může připomínat triphopové legendy Massive Attack (výrazně např. ve Wishing Well). Výsledný dojem je pak sugestivně hypnotický. Lynch posluchače stahuje do svých temných vizí už od první skladby - a vypouští je až s posledním tónem. Stejně jako se mu to daří v jeho filmech.
Ve srovnání s Crazy Clown Time je The Big Dream nahrávkou, na které si je Lynch coby muzikant výrazně jistější. Album je sevřené, s jedinou vše prostupující náladou, nerozpadá se v jednotlivé kusy, které se topí v bahně splývavosti. Novinka je variabilnější, pod zastřešující náladou se skrývá řada variací. Nemá přílišnou tendenci sklouzávat ke stereotypnosti, ve chvíli, kdy by už už mohla začít vystrkovat své drápky nuda, Lynch nasadí těžší kalibr. Za pomyslný vrchol lze považovat skladbu The Ballad of Hollis Brown, která je coverem Boba Dylana. Vražednicko-sociální balada dostala v Lynchově verzi tu správnou dávku naléhavosti a děsivosti. Lynch pak - v kontrastu s předcházejícím příkladem - odhaluje i svou křehčí tvář: Cold Wind Blowin' je jemnou baladou o ztracené lásce a životních prohrách. Na opačném pólu jsou pak temně rockové Say It nebo Sun Can't Be Seen No More. Z těchto skladeb čiší naštvanost umocněná uhánějícím hudebním podkladem. Všechny skladby pak spojuje zvláštní zasněnost, hudba jako by si poletovala mezi sférami, a my s ní...
S trochou nadsázky by se o předchozí Lynchově desce dalo mluvit jako o pohledu do hlavy schizofrenika, natolik byla nekoherentní. V případě The Big Dream se jedná o vhled do hlavy psychopata - nebezpečného, ten to má v hlavě dokonale srovnané. Je až skoro s podivem, že si David Lynch nedělá hudbu k vlastním filmům, nemusel by se o svou vizi s nikým dělit. Umí ji vtělit nejen do obrazu, ale i do zvuku (hudby).
David Lynch/The Big Dream (Sacred Bones/Sunday Best, 2013)
http://www.DavidLynch.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.