Filmový (LF)Švédský stůl: oslněn Marketou, uondán Malickem

Když má člověk tu možnost, aby si na velkém plátně prohlédl skvost, jakým bezesporu je Marketa Lazarová, jde vždycky o správnou volbu. V kombinaci s přítomností persony Magdy Vašáryové (slovenská herečka a politička snímek uvedla jako čestný host) šlo o nejestetičtější a zároveň o nejintenzivnější zahájení letošní Filmovky, jaké si lze jenom představit. A znovu se potvrdilo, že k některým filmům je potřeba prostě dospět. Vzpomínám si, jak jsem zhruba před šesti lety jako náctiletý vlezl do kina plný očekávání, natěšený na zrestaurovanou verzi, a po půlhodině podlehl a usnul.

Na páteční projekci v kině Hvězda mě ale Vláčilův opus pohltil jako máloco za poslední roky. Konečně jsem docenil úchvatně rámované obrazy, prokládané specifickými kamerovými nájezdy, nebo nekonečné chorály v hudebním doprovodu Zdeňka Lišky. Poeticky nasnímané kruté prostředí mi přichystalo tak povznášející a přitom vyčerpávající zážitek, že bych o všech jeho složkách mohl plácat třeba hodinu, ale přijde mi to zbytečné. O Marketě se nemluví, Marketa se musí vidět.

Pod vlivem téhle zkušenosti jsem nemohl minout ani dalšího velikána filmové audiovize. Na poslední snímky Terrence Malicka u nás není úplně snadné narazit, proto jsem vděčný za každou příležitost se s jeho počiny setkat. Dokument Cesta času je v souladu režisérovou tvorbou posledních let dílo stojící na pomezí umění a kýčovité manýry. Odkaz na Vesmírnou odyseu sice potěší, zaujmou záběry přírody nebo představy o vzniku vesmíru – ty přimějí pohroužit se do vlastních myšlenek a jen tak si meditovat. Na druhou stranu, elementární a neustále se opakující dotazy směřující ke smyslu existence (namluvené charismatickým hlasem Cate Blanchett) působí rušivě a poněkud vyprázdněně. Za vizionářský snímek se tak Malickovo zaříkávání Matky přírody zcela jistě považovat nedá.

To v rámci sekce představující žánr sci-fi byly uvedeny Zvláštní dny Kathryn Bigelow. Film, který kdysi u diváků totálně propadl a hodně přibrzdil kariéru dnes slavné hollywoodské režisérky, má z dnešního pohledu o moc větší význam než v době svého uvedení v polovině devadesátých let. Se zobrazováním násilí si nebere servítky, poutavě využívá moderní technologie a hutnou atmosféru vyvažuje až kultovními vtípky, které se sypou z úst netradičně obsazeného Ralpha Fiennese. Dokonce se tímhle filmem prý trochu inspirovaly sestry Wachowské, když tvořily Matrix. Postava Lennyho Nera, který uniká do virtuální reality, kde přiživuje svoje romantické city k bývalé milence Faith, připomíná i třeba hlavního hrdinu Doma Cobba z Nolanova Počátku. Takže kdo ví, pro kolik velkých filmů je tohle zapadlé temné sci-fi vlastně zdrojem inspirace.