Články / Reporty

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 24.05.2013

Dva odlišné světy: poprvé jsem Shellac slyšel naživo na festivalu Primavera. Několik tisíc lidí, kotel jako kráva a bombastický zvuk. V Praze vyměnili Shellac gigantické pódium za komorní Divadlo Dobeška a Albini si doma zapomněl brýle. Jinak nechybělo vůbec nic.

Nemusel jsem se nikam probojovávat – ještě v okamžiku, kdy si Steve Albini v montérkách chystal svou omlácenou Travis Bean a vypadalo to, že si spolu s lenonkama doma zapomněl i obligátní „pásák“, bylo před pódiem krásně prázdno. Čas na pivo, pořádnou inspekci aparatury a výměnu názorů na trojčlenku, která razí radikálně „vlastní“ cestu. Koncert, který by z podstaty ani žádný report neměl mít, tak začal už minuty před hudební produkcí. Sprostým okouněním.

To brzy přešlo v něco daleko intenzivnějšího: pásmo Shellac, které otevřela skladba Dude, Incredible, prokládal basák a mluvčí kapely v jednom intenzivním kontaktem s publikem. Pravidelná a patřičně zironizovaná sekce Q&A tak přinášela jak nové informace o desce (zmastrovat a co nejdřív vydat – nejpozději do roka a do dne), tak taky glosy ze života Shellac. Bob v souvislosti s novou skladbou, nebo spíš meditací Steva o vývoji letecké přepravy, prozradil, že v letadle hrozně rád čumí z okna. Publikum dostalo nažrat a Shellac zůstali celí.

Zdálo se mi, že setlist, který si Todd umístil vedle pravé nohy, se měnil podle jeho momentální nálady a dle konzultací s Albinim… a vůbec to nevadilo. Vedle dvou nových věcí z připravované desky totiž nechyběla shellacovská klasika: The End of Radio, Squirrel Song, You Came in Me nebo poslední Watch Song. Ten vyvolal první a poslední stage dive holky, co se pak nebála v moshpitu poskakovat úplně bosá. My ostatní, kterým se do ostnatých Albiniho riffů houpala pouze hlava, jsme stáli uklizení pěkně bokem. V tomhle kontaktu a volnosti bylo kouzlo minimalistického provedení koncertu Shellac – člověk si při pokecu se Shellacama po koncertě připadal trošku jako nevěřící Tomáš… jen si místo krve na prstech mohl odnést pocit, že „tenhle sobotní večer byl kurva to nejlepší za posledního půl roku“.

Info

Shellac (usa)
18. 5. 2013, Divadlo Dobeška, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace