Husito, slyš II: Kamil není Kamil

I letos řeže Žižkovská noc napříč. Začneš s čajem nad poezií, pokračuješ divadelním činohrou a ve tři ráno zjišťuješ, že jsi přesně po roce vyháněl popinu noisem. Nemusíš, ale v březnu na Žižkově můžeš, fakt to s tou jednou žlutou páskou jde.

Model kombinujícího pankáče, zdá se, nejsem. Kdo však zašel v pátek na Recykliteraturu, průlet uměleckými formami stihl během hodiny. Recykliteratura je nový život starým fotografiím a starým textům. Vezme se fotka, vezme se výstřižek kdysi publikovaných slov a rázem je nová situace (zpravidla absurdní a dialogy ironizující) na světě. Když Recykliteratura vystoupí z placatého média, přidává se živý dabing i zvukový doprovod Aid Kida. Komičnost promítaných obrázkových fragmentů zůstává, je však rámována uceleným příběhem – toho dne detektivním, ale jak jinak než absurdně vypointovaným. Podezřelý Kamil totiž není Kamil, z čehož plyne následující: Prosím, uctívejte Recykliteraturu.

fotogalerie z festivalu zde

Po přehlídce výtečného herectví se odklízím do Puncta za italskou divoženkou Julinko, která přemítá spolu s kytarou a krabičkami. Dá se vzpomenout na éterický projev Chelsea Wolfe, ale tradičně strukturované písničky to nejsou – Julinko hraje svobodněji. Též bohužel bez kýženého efektu transu. Chybí napětí, cesty končí v momentech, kdy je ještě třeba pokračovat. Jinak na to jde Lavra v Atriu, efekt je nicméně podobný. Špinavý rytmizovaný ambient v kombinaci se snově expresivním vokálem ze začátku funguje, brzy se ale začne točit v kruhu.

Z něj vede cesta ven až na následujících Drom, jejichž hardcorově postblackové pohraničí nekompromisně drtí od prvních tónů. Kapele se daří držet rovnováhu mezi přímočarou agresí, apelem a na žánrové poměry pestrou výstavbou skladeb, které těží zejména z rázně vytažených bicích. Živočišně, bez nutnosti amenrovských divadýlek, s prostorem kaple coby vznešeného svědka, že to zas všechno dobře dopadlo.