José González – sám, s kapelou, nebo raději Junip?

Deset let od debutu Veneer přistál v Praze José González. Švédský písničkář, co vypadá jako Španěl a ještě k tomu hraje na španělku. Neprojížděl kolem náhodou, ale přivezl kapelu a novou desku Vestiges & Claws. Do vyprodaného Lucerna Music Baru s nimi navíc dorazila známá Islanďanka Ólöf Arnalds.

Coby člen koncertní sestavy múm jezdila Ólöf Arnalds na šňůry po celém světě. Teď do Prahy přijela sama za sebe, s aktuální deskou Palme a s kytaristou. Björk o ní kdysi prohlásila, že je „někde mezi dítětem a starou ženou“. Arnalds to potvrdila pěveckým projevem (i vzhledem) a příjemně naladila publikum na Gonzáleze.

Ten o své nové desce prohlásil: „Původně jsem byl rozhodnutý, že se na Vestiges & Claws budu držet minimalistického stylu, který jsem představil na předchozích dvou albech. Jenže když jsem se pustil do nahrávání, zjistil jsem, že většina skladeb zní mnohem lépe s kytarami, údernějšími bicími a doprovodnými vokály. Myslím, že jsem zvolil dobře, album je díky tomu mnohem zajímavější a různorodější." Tady se láme chleba. Záleží, jestli jste fanoušci komorního debutu Veneer a podobně jemné nahrávky In Our Nature, anebo Junip. Hlavně je ale důležité, co čekáte od Josého sólového koncertu.

I když Vestiges & Claws zdaleka nezní jako Junip (pořád jde o lehce rozpoznatelnou řadovku frontmana), při živém provedení tomu bylo jinak. Určitě se na tom podepsala i přítomnost Tobiase Winterkorna na pódiu. Právě s ním González tvoří základ Junip. Tam, kde dřív bývala jen kytara a introvertní zpěv, které občas doprovázel nenápadný rytmus vyťukávaný do těla kytary, byla na koncertě celá kapela. Vícehlasy, klávesy, druhá kytara a rytmus umocněný dvěma bubeníky. Jeden klasický a druhý s kongy. O to více působily písně hrané jen Gonzálezem a z Crosses se rázem stalo něco kouzelného. Španělka a něžný zpěv!

Z celého vystoupení jasně vyčníval hit Heartbeats a výborně vygradovaná píseň Teardrop, při které kapela dokonale šlapala. Vůbec nevadilo, že jde o covery The Knife a Massive Attack. Naopak. Tyto dvě skladby jasně dokázaly, jak Josého silný a osobitý projev může výborné písničky posunout jinam - novým a zajímavým směrem.

Jistá míra intimity byla zachována i přes fakt, že González nebyl na pódiu sám a navíc hrál ve vyprodaném klubu. O tom, že je okouzlující sympaťák, netřeba diskutovat (kolik muzikantů dá během „svého“ setu prostor pro písničku klávesákovy kapely jako González?). Kouzlo osobnosti fungovalo. Koncert byl moc fajn, kapela držela pohromadě, ale pokud mám jít příště na sólový koncert Josého Gonzáleze, tak poprosím bez doprovodných muzikantů. V případě Gonzáleze s kapelou dám raději přednost Junip.