mexhouse | Články / Recenze | 01.02.2013
Pracují s naivními a naivistickými klávesovými melodiemi, primitivními popěvky, podivně „gay“ maskovaní se při živých vystoupeních svlékají, zpívají explicitní láskyplné písničky, kdy si nejste jistí, jestli je to hodně blbá legrace nebo trapárna na entou, ale – nepoužívají vulgarismy. Neznají prvoplánová zvolání jako „čuráku“ nebo „pičo“. Což je přesně ta špehýrka, která je dělí od toho, aby jejich trash art spadl pod úroveň vážného kabaretního striptýzu.
Většinu songů znám ještě z jejich starších verzí a skutečný fanoušek mohl sledovat jejich vývoj od hrubozrnného art-brut electra, které bylo nerozeznatelné od kreténské legrace a naprostého amatérismu (pro některé to může být jediné období tvorby Pee Gees, které stálo za to) až k pečlivě opracované trashové matérii infantilně dospělého kýče. Ne že by hity jako Srdíčko, Adam, Bojkot nebo Miluji tě byly přešlechtěné nebo dozlatova dopečené, jen jestli dříve používali suchý prezervativ a slipy po fotrovi, dneska mají na ptáku brilantinu a přiléhavý second (cock)hand outfit. Klávesy mají o tři vrstvy nechutných „hokejových“ „přestávkových“ aranžmá více, tam, kde se ječelo, nastupuje zastřený dvojhlas, zvuk je plný a místy až „hartnollovský“ (ne, to jsem neměl říkat).
Co si nechali, to je jazyková (ne)výbava, používání jazyka školkově říkankovým způsobem, včetně „tabuizovaných“ témat a holých vět: zářezy ve smyslu „my father is bigger than your god“, „do kostela s tebou nikdy nepudu/ halleluja“, „tak dej mi pusu/ na péro“ nebo „strčím ti ho/ do análu“ jsou ty vděčnější. A slogany typu „Hipy-hipy-hypnóza!“, „Miluji tě/ vem s sebou kamaráda“, „ Já jsem holka jako lusk/ vypadám jak hnusk“ nebo „Ty si pěkný hajzl/ já jsem pěkně v hajzlu“ naznačují, že myšlenkový obsah je třeba hledat ve třetím až čtvrtém plánu. A samozřejmě s vědomím názvů jejich nahrávek i songů, sebeironická, perziflážní, protináboženská i jen nebetyčně přitroublá témata, to je to, co dělá jejich „disko“ opravdu „disaster“.
A nejlepší na tom všem je, že ty jedinečně prostoduché písničky jsou nadčasové. I když pokud spojíte plesový orchestr o jednom syntezátoru s velmi svérázně vyloženým dance-punkem, electrem a odmítnutým osmibitem spolu s ozvěnami lidové školy umění a životem na maloměstě, nemůže vzniknout špatné „umění“. Zapomněli jsme na „trapnost“ jako estetickou kategorii? Ano, tou všechno začíná. I končí.
Love 69 Popgeju - Let's Gold Corridor (self-released, 2010)
www.ilove69popgeju.net
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.