Koncert pro indie kids? (Gengahr)

Když u nás hráli Gengahr posledně jako support Wolf Alice před dvěma lety, vzali s sebou na pódium Paláce Akropolis i malého plyšového Gengara, tedy fialového pokémona, podle kterého parta přátel ze školy pojmenovala svou kapelu. Na svém druhém tuzemském vystoupení ho nechali sice doma, místo toho přivezli druhou desku Where Wildness Grows. Její název se sice ptá na to, kde se bere divokost, skladby z ní ale působí velmi uklidňujícím dojmem. Jinak tomu nebylo ani v Café V lese, kde melodické refrény dostaly do kolen takřka vyprodaný klub.

Tuzemským Radical Miracle, projektu okolo Vladimíra Němečka, to sice na stagi šlape báječně a dokáží lehce strhnout publikum na první dobrou. Jejich songy ale zapomenete stejně rychle, jako se přistihnete při tom, že si při jejich poslechu podupáváte nohou do rytmu. Mix všeho, co v posledních deseti letech headlinovalo Rock for People od Placepo po Muse neurazí, ale působí, jako by se kapela zasekla v čase, kdy ještě bylo cool házet všechny ostrovní kytarovky do „indie pytle“.

fotky z koncertu tady

Do stejného pytle by se vešli i Gengahr. Jejich hudba sice taky působí, že se zasekla v jistém bezčasí, na rozdíl od domácích interpretů ale mají jejich písně výraz a nahrávky drží pohromadě. Melancholický pozitivní pop skvěle navozuje bezpečnou atmosféru a na této vlně se dá pohupovat celou hodinu, i když to celé zní trochu jako jedna dlouhá píseň nebo náhodný „sunny day“ playlist na Spotify. Gengahr si berou hodně z Foals i Wild Beasts a jejich rocku bez slizkých klišé a manýr. Podobně jako oni nabízí mazlivé falzety, které sice neroztančí dav, zato je z hlavy jen tak nedostanete ani dva dny po koncertu. Přesně takovým příkladem je i tři roky stará skladba She’s a Witch, jejíž chytlavý refrén rozsvítil celý Les. Poté už přišel jenom říznější, postpunkem načichlý přídavek Carriton jako ukázka toho, že Gengahr nejsou jenom kapela jednoho výrazu pro další generaci indie kids.