Kontrakultura lahvákem

S chozením „pod Stalina“ jsem se obeznámil poměrně pozdě. Buď se nekamarádím s těma správnýma lidma, nebo už sem prostě starej. Stalin je něco jako Náplavka pro lidi, který jsou jednak moc cool na to, aby dneska chodili na Náplavku, a dost možná i na to, aby vůbec chodili přes řeku. Na každej pád je to tam příjemný, hezký holky, hezkej výhled, slušný pití, teda aspoň do tý doby, než se sešikují fronty. Jsme „pod Stalinem“, takže stěžovat si zrovna na tohle asi nemá smysl, nicméně pořád zůstávám zajedno s Vráťou Brabencem v tom, že odmítám stát v jakékoliv frontě na cokoliv.

Překvapilo mě, kolik lidí se tam na tenhle rokenrolový dýchanek ve středu večer sešlo. Co jsem vypozoroval, část lidí pořádně nevěděla, na co přišla. Otázky „kdo to hraje?“ a odpovědi „nevím“ jsem neslyšel jen jednou. Ale začněme od začátku, takže od Old Folks House. Promo materiály tvrdí, že zní „jako by Iggy Pop potkal Sonics s Muddym Watersem a běželi společně ulicí a řvali na lidi ty nejhorší nadávky“. Je to pravda tak z půlky. Old Folks House vážně zní jako spousta kapel a to tak moc, že jsem měl problém poznat, jestli zrovna hrajou cover svý oblíbený kapely nebo něco svýho. Což může a nemusí být lichotka, zaleží na vás (update: tak prej fakt hrajou skoro samý covery, dobře pro ně). Co Old Folks House fakt nedělají, je, že by na někoho řvali. Ze všeho nejvíc působí jako milý a snaživý kluci, co maj rádi dobrý kapely a rokenrol berou spíš jako povyražení než jako životní styl. Neumím si představit, že by zrovna jejich zpěvák na někoho byl zlej. Nic proti, poslouchá se to hezky, jen sem se nemohl zbavit pocitu, že přesně tohle je ten typ kapely, kvůli kterým se na rokenrol dívá skrz prsty, a to vpodstatě odjakživa (viz vzpomínání Ivo Pospíšila). Milá a nevinná zábava. Kdybych někdy plánoval svatbu a neměl moc peněz, zavolám si Old Folks House. Jediná moje podmínka bude, aby proboha nehráli v kraťasech.

Koupil sem si nedávno knížku na léto. Měl jsem s tím trochu problémy, všude je sice spousta tipů, ale na většinu z nich sem buď moc blbej, nebo ještě pořád málo zdementnělej. Nebudu lhát, ta knížka mi stejně slouží hlavně jako krytí k tomu, abych nevypadal na první pohled jako beznadějnej alkoholik. Uznejte, že to vážně působí o trošku líp, když si ve tři odpoledne dávám třetí pivo a leží přede mnou Zrod kontrakultury. Je to hezký studijní materiál, jen co je pravda, ubránit se porovnávání s dnešní dobou ale nejde. Existuje vůbec ještě nějaká kontrakultura? Nebo jde spíš už jen o to chytit co nejbiraznějšího pokémona? Máme se prostě až moc dobře? To se ale přece měla i poválečná americká generace. Hlavní rozdíl bude v tom, že současná mladá generace nemá zdaleka takový problém se způsobem života svých rodičů a necítí žádnou výraznější potřebu se vůči něčemu vymezovat. Samozřejmě – Zeman je mimo, uděláme si z něj srandu na facebooku. Proč ale kritizovat společnost jako celek? Tahle generace moc dobře ví, že každý z nás má v životě svůj úkol, a jde už jen o to využít ty nepřeberné možnosti příležitostí, co se nabízí. Je to dobře? Nevím. Nechci být škarohlíd, umím ocenit snahu a úspěch – takový rozhovor s Yemim na DVTV mě upřímně potěšil. Na druhou stranu je něco pravdy i na tomhle: „Nejsmělejší způsob, jak se dostat high, je dát si dvojité capuccino a kdo si k němu zapálí cigaretu, jako by už umřel. „Divoké mládí znamená mít hodně lajků u fotky hamburgeru,“ napsala s ne až tak velkou nadsázkou Karolína Vránková ve svém sloupku v Respektu. Kam se bude situace dál vyvíjet, lze odhadovat jen velmi divoce. Jisté je to, že hrát v rokenrolové/punkové kapele je dneska už z principu trochu směšný. Ale zase – nebylo to tak vždycky a není to vlastně dobře? Kapely, ke kterým se Old Folks House i Johnny the Horse hlásí, nenahrávaly své nejlepší desky ve chvíli, kdy bylo módní nosit koženou bundu. Právě proto, že tenhle trend už přešel, je víc než kdy jindy potřeba, aby zase šlo o něco víc než jen o neškodně zasněné vzpomínání. Ne každá kapela má potřebu být angažovaná a vyjadřovat skrz hudbu nějaké radikální postoje, ale každá by se měla snažit NĚCO říct. Jinak není důvod, proč bychom si za nějaký čas neměli vystačit s pár Djs, co budou pouštět Alana Vegu. Během koncertu Johnny The Horse jsem zaslechl rozhovor dvou trochu připitých kluků, z nichž jeden měl silné nutkání vzít prázdnýho lahváka a rozflákat ho. Druhý mu to rozmluvil se slovy „nedělej to, je to zbytečný, je to tu fajn, lidi by to akorát nasralo“. Netvrdím, že ta správná cesta je něco rozmlátit, ale jako ukázka dnešní doby je to celkem vypovídající.

Uvědomil jsem si, že v recenzi na novou desku Johnny the Horse (čtěte ve Full Moonu #64, který vyjde 18. srpna), klukům trochu křivdím. Jsem v tom nevinně, atmosféru živých vystoupení se jim ve studiu bohužel úplně nepodařilo zachytit. Dlouho jsem neslyšel českou kapelu, která vychází z dobře známých vlivů (postpunk, krautrock), a zároveň zní naprosto svébytně. Kdybych chtěl Honzu Vytisku potěšit, napíšu, že působí jako mladší brácha Richarda Hella a Alexe Chiltona, ale nemyslím, že by to až tak potřeboval slyšet. Co je zajímavější – Johnny the Horse působí jako kapela, která spadá do období „před The Strokes“. Půlka devadesátých let byla pro kytarovou hudbu podobně krušné období jako to, co zažíváme posledních několik let. Stejně jako dnes i tehdy kritika cenila spíš elektroniku a hip hop. Když Jonathan Fire*Eater vydali v roce 1995 svůj debut, zajímalo to o dost míň lidí, než kdyby s tím tak sedm let počkali. Po druhé desce v roce 1997 se rozpadli, část členů založila úspěšné The Walkmen a frontman Stewart Lupton spadl do drog a zapomnění. Tahle kapela prostě měla smůlu. Dobré místo, špatný čas. Johnny the Horse mi je něčím připomínají. Snad jen tou svojí sympatickou neambiciózností?

P.S. Obrazy, které Jan Vytiska maluje, patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem tu viděl od Josefa Bolfa. Ty dva spojuje nejen upřímná niternost, se kterou ke své tvorbě přistupují. To ale rozhodně neznamená, že mě nemrzí, že to nakonec nebyl on, kdo by hodil tím lahvákem!