Články / Reporty

Krajinami proudů (The Necks)

Krajinami proudů (The Necks)

Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 03.11.2018

Další rok, další řadovka, další pražský koncert. Australské trio The Necks, jednou více jazzové, jindy minimalistické a letos – na dvacáté řadovce Body – skoro až postrockové, se vrátilo do Paláce Akropolis. Z opakovaných žižkovských zastávek se už zjevně stala tradice, stejně jako je setrvale jedinečná hudba, kterou The Necks předvádí. Ta koncertní bývá takřka nezávislá na té aktuální studiové, nehrozilo tedy, že by trio rozbilo tradiční živou sestavu klavír – kontrabas – perkuse a v Akropoli se třeba objevila elektrická kytara, nečekaný tahoun letošního alba.

Nástroje připravené na pódiu domněnky potvrzují. Jako by se s nimi za poslední roky nepohnulo, obdobně jako s plným sálem a kapelním stylem, po dvaceti deskách už jen těžko zaměnitelným. Australané však svůj rukopis neustále aktualizují. Zůstávají u nepostradatelných technik – repetice, rituálnosti, ambientních náznaků –, prostřednictvím nichž budují kompozice různorodých poloh. Záleží na dominantním nástroji a způsobu, jakým ta která skladba dosáhne vrcholů a tich. Díky tomu, že i letošní živý set byl rozdělený do dvou polovin, oddělených přestávkou, mohly rozdílné cesty fungovat na sobě veskrze nezávisle.

Už první set, přibližně půlhodinový, naznačil síly The Necks. Okouzlující byla práce s dynamikou. Klavír, pro následující půlhodinu hlavní určovatel směru, koncert otevřel jemným nádechem, k němuž se postupně přidaly kontrabas a bicí. Basa si počínala zprvu nenápadně, postupně se ale stala hybatelem hrátek s intenzitou, mimo jiné i díky zapojenému efektu, který nástroji umožnil přejít do vypjatých zvukových ploch. Vše zastřešily perkuse, nikoli jazzové, ale budící dojem hloubavého ritu. Nebyla tu pro jazz typická rytmická nabroušenost, dominoval konstantní proud pracující s úzkou, zato intenzivně využívanou škálou zvuků. Zatímco perkuse vytvářely pro rozsáhlé krajiny zázemí, klavír je posouval dál – v plynulém proudu tónů vždy vykresloval jasně identifikovatelnou melodii, která procházela proměnami okolních harmonií a vlastními variacemi. Skladba tak neustrnula a mohla se vyvíjet dál, přes gradaci až do ticha, které ukončilo první část.

The Necks ale nejsou spolkem předvídatelných gradací, cesty jsou mnohem dobrodružnější, bez možnosti ptát se, kde budeme za chvíli a jak bude vypadat vrchol. Něco jako ohlašovaný vrchol u The Necks neexistuje, vládne improvizace. Během druhého setu přišlo hned několik stěžejních momentů. Skladbu otevřela basa s melodicky nelibým jazzovým motivem, klavír přidal přizvukování v nízkých polohách, metličkové bicí se vyhnuly ostrým beatům. A opět vývoj. Klavír se z doprovodné role postupně vymanil, prsty se na klaviatuře začaly přesouvat doprava, k výškám. Vlnění se naposledy probudilo naplno. Mohutná intenzita, údery činelu, a před utnutí šramotu ještě jedno hlučné zaběsnění basy. Poté už ticho. Sál na nohou, konec dobrodružství, v Akropoli však jistě ne naposledy.

Info

The Necks (aus)
24. 10. 2018 Palác Akropolis

foto © Tomáš Moudrý

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články