PLAYER FM

Články / Rozhovory

Rozhovory

Kristian Harting: Jenom tak zírat z okna

Kristian Harting: Jenom tak zírat z okna

|

Dánský písničkář Kristian Harting vydal před nedávnem povedené album Summer of Crush, jehož recenzi jste si mohli přečíst ve Full Moonu #56. Kristianova práce s běžnými písňovými schématy je vskutku nezvyklá, za líbivými melodiemi se často skrývají neprobádaná temná území. Sám autor mluví o inspiraci africkým blues, súfijskou hudbou nebo západním popem, nezapře vliv The Beach Boys nebo The Byrds, stejně jako kořeny v punkové a metalové scéně. Kristian Harting se momentálně připravuje na jarní evropské turné, které absolvuje pochopitelně vlakem. Očekáváním se už teď třesou nejen domácí nádražky.

Tvoje hudba se dá poměrně těžko popsat, kam bys sám sebe zařadil?
Já do žádné scény nepatřím, ani v Dánsku. A už určitě ne v Kodani. Tam je totiž nejdůležitější být cool a módní, obojí mi bylo vždycky dost jedno. Jednoduše dělám jen to, co mi přijde správné, nesnažím se někam zařadit. Hrál jsem teď třeba několik koncertů s doommetalovou kapelou Recitation, což bylo skvělé. Je docela pohodlné hrát před lidmi, kteří se nebojí velkých emocí a divných hlasitých zvuků.

Pocházíš z prostředí punkové a DIY scény v Kodani. Její centrum bylo také v proslulé Christianii?
To ne, Christiania je spíš hippie místo. Punková scéna byla v Ungdomshusetu, tam se soustřeďovalo radikální levicové mládežnické hnutí a právě tam se v 90. letech dělo hodně dobrých věcí. V té čtvrti je to stále cítit ve vzduchu, ale já už jsem dnes někde jinde.

Jak vypadá Kodaň dnes?
Je to složité. Kodaň je velmi pěkné, opravdu nádherné město s velmi nízkou kriminalitou. Krásné místo k bydlení, ale díky tomu taky pořádně drahé.

Dokážeš si představit, že bys bydlel někde jinde?
Zůstávám hlavně kvůli tomu, že tam žije moje dcera a já chci být blízko u ní. Jinak bych asi bydlel někde jinde, levněji.

Co hudební scéna?
Dánské kapely jsou na vysoké úrovni, co se hudební stránky týče, a spousta zajímavých věcí se děje hlavně v undergroundu, kde se hudba pojí s velmi otevřenými postoji. Baví mě hlavně skvělí jazzoví muzikanti, kteří mají v oblibě hlasité věci, a taky pár velmi slušných metalových kapel. V Kodani je hudební scéna na úrovni, jen některé populární kapely jsou na můj vkus trochu moc namyšlené.

K metalovému prostředí nemáš daleko, začínal jsi v thrashmetalové kapele Avoid. Už nějakou dobu vystupuješ sólově, bylo pro tvoji tvorbu důležité projít si různými skupinami?
Občas mi to chybí, v kapelách jsem hrál rád, ale tak se to prostě přihodilo. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se mohl potkat s tolika výjimečnými muzikanty, spoustu jsem se toho od nich naučil a někdejší spoluhráči mě ovlivňují dodnes. Často si při práci říkám: „Co by asi tak udělal Jakob, jak by tohle zahrál Mick?“ Pomáhá mi to.

Registruješ na sobě nějakou změnu od té doby, co jsi sám za sebe?
Dělám vlastně pořád to samé, tvorba hudby je můj způsob, jak se vyjádřit. Samozřejmě existuje obrovská škála pocitů a upřímně – já jsem vlastně neustále zmatený. Nikdy bych se nemohl dostatečně vyjádřit bez použití melodie nebo hluku, které doprovázejí slova.

NOŽE A RŮŽE

Hlavním tématem nového alba je podle tvých vlastních slov láska. Summer of Crush mi ale, podobně jako minulé album Float, byť trochu jiným způsobem, evokuje cestu, změnu nebo snad proces. Pletu se?
Máš úplnou pravdu. Cestování je v posledních několika letech velmi důležitou částí mého života a osobně procházím neustálým procesem změny. Život a láska. Podobnými zážitky prochází taky moji blízcí, spousta sil je neustále v pohybu. Ve skladbách jako East West Door a South North Passage mluvím přesně o tomhle.

Novinka působí naoko přístupněji než Float, ale postupem času se začíná zamotávat a končí ve výrazných psychedelických cyklech. Jako bys na posluchače líčil nějakou past.
Tak tohle opravdu nebyl můj záměr. Ale jak o tom mluvíš, ten nápad se mi zamlouvá.

Podobně mate i obal, na první pohled květina, až při bližším pohledu je poznat, že je sestavená z nožů. Vypovídá o obsahu alba, kdo ho vytvořil?
Obal je moje práce. Obojí vznikalo zároveň, postupně, což bylo docela stresující. Květiny a nože pro mě symbolizují extrémy lásky. Kvetoucí krása a život pohromadě s domácími nástroji smrti. Láska a válka. Guns and roses.

Obě alba vyšla poměrně rychle za sebou...
Kdybych měl víc času, vydávám dvě desky za rok. Jsem písničkář, píšu písně a mám to rád. A to, co mám rád, chci dělat pořád. Najít inspiraci nebyl nikdy můj problém, ale musím pravidelně chodit do práce, abych mohl platit účty, což mi krade hodně času a energie, které bych jinak věnoval hudbě. Ale to asi není nic výjimečného.

Předpokládám, že svoje skladby upravuješ do koncertní podoby, když vystupuješ sám. Nepřemýšlíš někdy o vlastní kapele?
Používám živé loopy a kromě kytary ještě hraju na syntezátor, který ovládám nohama. Myslím, že je to docela silné, navíc mám ještě pořád velké rezervy a tím pádem hodně co objevovat, takže si nejsem jistý, jestli je to třeba měnit.

Na Summer of Crush jsou velmi výrazné perkuse, jak budeš řešit tohle? Přichází chvíle automatického bubeníka?
Ne. Na toho nedojde nikdy, stejně jako na přednatočené loopy. Mám rád, když se všechno děje živě a je tam jistá šance něco pořádně podělat. Jedině tak totiž vznikne pořádné napětí. Pohrávám si s myšlenkou najít bubeníka a možná ještě nějakého multiinstrumentalistu, kteří by mi pomohli rozšířit moje kompoziční možnosti. Jenže zároveň se trochu bojím, že bych pak přišel o kouzlo, které působí, když jsem na scéně sám.

To mě přivádí k velkému turné, které jsi jel společně s Future Islands. To pro tebe musela být pořádná výzva. Obvykle hraješ na mnohem menších pódiích.
Ano, to byla velká věc. Bylo ohromně vzrušující hrát před daleko větším publikem, v mnohem větších prostorách. Chvíli mi trvalo, než jsem se na těch velkých pódiích zorientoval a naučil hrát, je to v různých ohledech mnohem složitější než v malých klubech. Ale určitě pomohlo i to, že jejich publikum moje hudba zaujala. To bylo velmi milé.

A Future Islands samotní? Pamatuji si, že před několika málo lety hráli v Praze v klubu pro nějakých dvacet lidí.
To je přesně ono, tvrdě na sobě pracují. Ale pořád to jsou milí chlápci, bylo skvělé s nimi jet.

LOGISTIKA A VLAKY

Nebude pro tebe návrat do menších klubů složitý? Co je vlastně lepší, když teď můžeš srovnávat?
To se přece nedá porovnávat, zábavné je obojí. Moc rád jsem si zahrál ve velkých klubech a samozřejmě, byla to také důležitá možnost, jak získat větší publikum, ale moje obvyklé koncerty v malých místnostech jsou mnohem intenzivnější. Teprve tam můžu skutečně dělat svou věc a propojit se s publikem.

Jako nejdůležitější věc pro sólovou kariéru jsi v jednom rozhovoru jmenoval logistiku. Jsi v ní dobrý? Zvládáš všechno, jak bys měl?
Jo, myslím, že docela jo. Od té doby, co jsem v tom sám, se snažím dostat čas pod kontrolu, a zdá se, že se mi to nakonec snad i povedlo. Víš, tohle je legrační. Když jsou muzikanti doma, tak si dokážou rozvrhnout práci, dokážou řídit auto, koupit si jízdenku na vlak, platit svoje účty, zařídit večeři a tak dále. Prostě udělat cokoliv, co k životu potřebujou. Jenže pak vyjedou na turné a najednou z nějakého důvodu potřebujou manažera k tomu, aby zařídil ty nejzákladnější věci. Nechápu to.

Na turné jezdíš často vlakem...
Vlaky miluju. Spousta věcí je na nich výjimečná, například to, že v nich můžeš odpočívat. Taky moc rád přijíždím do města vlakem, je to úplně jiný pocit. Hlavní nádraží jsou vždycky zajímavá, přestupovat na místní vlaky je dobrodružné, navíc se dostaneš přímo do ulic, do centra dění. Je to úplně jiný pocit, než když jedeš autem. To si pak vzpomínáš jen na dálnice a kluby, jenže zrovna tahle místa jsou ve spoustě měst dost podobná.

V poslední době taky často jezdím vlakem, vyhovuje mi, že se v něm dá celkem dobře pracovat. Dokážeš ve vlaku psát?
Tak tohle není úplně pro mě, vůbec se nedokážu soustředit na práci, když jsem na turné. Ani ve vlaku. Jsem na to příliš vyčerpaný. Snažím se spíš odpočívat, občas číst, kreslit nebo jen tak zírat z okna. Právě tohle může být hodně dobré, když cestuješ na nějaké pěkné místo.

Vydáváš na Exile on Mainstream, což je label s poměrně výjimečným výběrem interpretů. Jak jsi tam spokojený?
Jsem šťastný a vděčný, že mi lidi z Exile on Mainstream přišli do cesty, nemám ani ponětí, jak bych to všechno zvládal bez nich. Celý ten drobný úspěch, co snad mám, dlužím jim. Andreas (Kohl, šéf labelu ‒ pozn. aut.) je nejsenzačnější a nejslušnější chlápek v hudebním byznysu, jeho vkus se naprosto vyhýbá povrchnosti. Miluju ten label.

Takže máš za to, že jsou dnes labely stále potřeba?
Jestli jsou třeba? Samozřejmě, a jak! Nikdy bych nemohl pracovat bez labelu. Nenávidím PR a marketing, nemám ani ponětí, kde bych měl začít. Upřímně, kdybych musel tyhle věci dělat sám, nikdy bych se nedostal k hudbě.

Info

Text vyšel v magazínu Full Moon #57.

Live: Kristian Harting (dk)
Support: Julinko
22. 3. 2016 19:30
Kavárna Potrvá, Praha
Vstupné: 180,- v předprodeji / 250,- na místě

www.kristianharting.dk
www.julinko.com
www.potrva.cz

foto © Asbjørn Sand

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Rozhovory

Chelsea Wolfe: Přitahuje mě bílý hluk

Chelsea Wolfe: Přitahuje mě bílý hluk

Lenka Marie |
Léta mám problémy se spánkem a sny, trápí mě nekonečné noční můry, spánková paralýza, kdy se probudím obklopená postavami z mých snů, přestože mám... Rozhovor, brzičko koncert.

xp recenze

Police - Zenyattà Mondatta 90% Police - Zenyattà Mondatta
Lucie Bílá - Missariel (Deluxe edice 2017) 80% Lucie Bílá - Missariel (Deluxe edice 2017)
Mastodon - Emperor of Sand 80% Mastodon - Emperor of Sand
Aimee Mann - Mental Illness 100% Aimee Mann - Mental Illness
Zrní - Jiskřící 80% Zrní - Jiskřící
Nelly Furtado - The Ride 60% Nelly Furtado - The Ride
Bob Dylan - Triplicate 90% Bob Dylan - Triplicate
Body Count - Bloodlust 80% Body Count - Bloodlust

Akce

kooks_312 (do 5/5)
mladí ladí jazz (do 30/4)
Vinylla Media (prubezny)
kooks_468 (do 5/5)
gojira_468 (do 5/5)