Kuchyně ve studiu je rozhodně vynikající (Alt-J)

Kamarádi z leedské univerzity prodali milion desek, mezi své fanoušky počítají celebrity jako Miley Cyrus, Aarona Paula či Ellie Goulding. Na pověsti Alt-J coby nerdů, kteří zrovna nehýří emocemi a vtipy, asi něco bude. Joe Newman mluví potichu a váží slova, Thom Green, potetovaný hubeňour s naslouchátkem, se šťourá v dřevěném stolu salónku a ožije jen při vyprávění o bicích, Gus by mohl hrát ve filmu kohokoliv z významných intelektuálů. Milí kluci, kteří dostali na své první české vystoupení pět tisíc návštěvníků. Jen se zdá, že je jim celá ta sláva trochu na obtíž.

Jak se tak na vás dívám, rozhovory nedáváte moc rádi, že?
JOE: Nikdo o sobě moc rád nemluví... až na ty, co se v tom vyžívají.

Ti jsou skvělí, my pisálci je milujeme.
JOE: To naprosto chápu.

Obě desky jste natáčeli v londýnském studiu Iguana, které náhodou patří mému kamarádovi.
GUS: Ty znáš Andreu Terrana? Je skvělej!

THOM: To je boží!

JOE: Taky ti vařil?

To si pište, měl by dostat Michelina.
JOE: Kuchyně ve studiu je rozhodně vynikající.

To tedy je. Ale proč jste nahrávali druhé album taky tam? Mohli jste si dovolit jakékoliv světovější studio. Nebo v tom byla ta kuchyně?
JOE: Je to skvělá kuchyně!

GUS: Vlastně jsme ji při druhé nahrávce ani tolik nevyužili, škoda.

JOE: U první desky to byl Charlie Andrew, náš producent, který do sebe tlačil za pultem od desíti do šesti sendviče, byl přecpaný a nepoužitelný, takže jsme začali vařit. Donutil nás jíst zdravě, jen se to trochu zvrhlo a neustále jsme jedli jen kuře a rýži.

Vaříte rádi?
GUS: Já jo.

Tak se pochlub, co rád připravuješ.
GUS: Znáš to. Cokoliv. Snažím se vařit nový věci i starý osvědčený recepty.

Krmí vás?
GUS: Bydleli jsme spolu, takže jsme si vařili navzájem. Jen někteří více než ostatní.

JOE: Gusovo jídlo je moc dobrý.

Jak jste se dostali k producentovi Charliemu Andrewovi?
GUS: Byl to kamarád kamaráda, který byl otevřený tomu, abychom přijeli párkrát do roka z Leedsu do Londýna a ukradli mu pár dní, navíc za to nechtěl žádné peníze, což bylo v našich počátcích skvělé. Velmi brzy jsme měli několik výborných demáčů, které se později objevily na prvním albu, třeba Matilda, Breezeblocks, Tessellate. Byly připravené, jen jsme je dopilovali, zmixovali a zmasterovali.

Jak dlouho deska This Is All Yours vznikala?
GUS: Mezi psaním a nahráváním jsme přebíhali z pracovny do studia, sem a tam. Trvalo to asi čtyři a půl měsíce.

JOE: Měli jsme dost songů. Dost je možná přehnané... Měli jsme hodně nápadů, které jsme zahodili, pak ty, které už byly nahrubo natočené, a další, na kterých jsme museli začít dělat úplně od začátku.

Jak jste se k muzice dostali?
JOE: Já přes tátu, poslouchal jsem, jak hraje, a sledoval muziku v televizi. Hrávali jsme s tátovou sestrou, mou tetou v kuchyni, většinou staré folkové písně a americanu, Erica Claptona, Jamese Taylora, Joni Mitchell, Carol King a tak podobně.

GUS: Já mám klasičtější hudební výchovu, hrál jsem na piano, zkoušel nejrůznější nástroje.

THOM: Táta mi koupil první bicí, když mi byly tři čtyři roky, byl jsem jimi úplně posedlý. On hrál pořád, vyrůstal jsem jen s ním. Pouštěli jsme si hudbu, hodně soulu. Muzikou jsem byl vždycky poblázněný, hrál jsem v kapele, když mi bylo dvanáct. Můj oblíbenec je Abe Cunningham z Deftones – jsem samouk a naučil jsem se hodně právě jejich poslechem.

Řešíte vybavení a nástroje?
JOE: Vůbec ne.

GUS: Jsem na tom stejně. Největší gear freak v kapele je Thom.

THOM: To ano. Vím hodně o... nebo se spíše snažím naučit co nejvíc o syntezátorech.

JOE: Znáš svoje bicí, ne?

THOM: Snažím se, jen je málo času. Mám nejlepší rockové bicí, jaké jsem si jen mohl přát, Tama Starclassic, mám štěstí. Vždycky jsem je chtěl a oni mi dokonce dali dvoje. To bylo super.

Živíte se sice muzikou, ale studovali jste umění. Jak to vypadalo?
THOM: Na bakalářském programu univerzity v Leedsu to bylo rozdělené – moduly dějin umění, práce v ateliéru, kulturologie. V ateliéru jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Být bez vedení mi moc nepomáhalo, hodně jsem se flákal, ale nikoho to nezajímalo. Dějiny umění byly dobrý, hodně jsem se naučil. Ale opustil jsem školu v šestnácti s tím, že jsem neuměl napsat esej nebo se doopravdy učit, takže toho na mě bylo na vejšce trochu moc.

GUS: Neumí ani číst.

Jste spíš úsporná kapela, extravagance u vás nehrozí, žádná velkolepá pódiová show. Za co jste utratili odměnu z Mercury Prize?
JOE: Spolykalo ji bankovní monstrum. Rozhodně to nefunguje systémem tady máš, já si beru tohle a hurá, jdeme na nákupy. Náš manažer nám řekl, že bychom to měli vrazit do kapely – potřebovali jsme třeba letenky do L.A. a podobně, takže to bylo rozumné. Nic zajímavého.

Vaše klipy jsou vizuálně krásné. Jak vznikají? Najmete režiséra a podvolíte se jeho nápadům, nebo přicházíte s vlastní ideou?
JOE: Písně z prvního alba jsme nechali na režisérovi, jen jsme se vezli. Řekl nám: „Tohle mi připomíná tohle, takhle bych to chtěl udělat, tohle je dobrej nápad.“ Všechno vznikalo nazdařbůh, náhodně. Věci z druhého alba už byly spíše moje myšlenky, vybíral jsem režiséry, které mám rád. Pořád je v tom dost náhody, dokud nezačnu režírovat sám. Ale na to bych se musel vrátit do školy a něco se naučit.

Tak třeba s další deskou?
JOE: Možná, nevím.

GUS: Měl bys to zkusit.

JOE: Jenže je tam tolik lidí a vůbec všeho.

GUS: Ale pokud víš, co chceš, dokážeš to.

Máte už nějaké přebytky na příští desku, hrajete na koncertech něco nového?
JOE: Nějaké odstřižky máme, ale jestli je použijeme, to se teprve ukáže. Vlastně je ani nehrajeme, jen sem tam několik starších věcí. Ale je pár kousků, co mi nedají spát.