Lázeňské dvojhránky #4: Přízrak

Festivalová diplomacie je věc ošidná, ač orientován na východ (od Západu), bez hollywoodských hvězd se karlovarský festival ve své stávající podobě neobejde a letos k nim vedla cesta přes Sundance a režiséra Davida Loweryho, jehož snímek Ain't Them Bodies Saints byl ve Varech uveden před několika lety. Stejně jako v tomhle filmu, též v Přízraku hrají Rooney Mara a Casey Affleck, a jak všichni víme, druhý jmenovaný byl letos jedním z varských hochů z plakátu.

Affleck a Mara ztvárňují v Přízraku pár, on je C a ona M, protože takhle to zní umělecky, a přesně takový by Lowery chtěl svůj film mít. Podobenství a intimita zároveň, jímavý příběh s obecnou platností – a nadčasovost. A té lze přece nejlépe dosáhnout tím, že do filmu zařadíme okázalou scénu z budoucnosti a krutý výjev z minulosti. Univerzální film, který prostupuje napříč časem. Jako duch. Rozumíme si?

Myslím, že jsem k Přízraku dokázala přistoupit s otevřenou myslí. Tedy jsem dopředu nevyhlížela otravného pseudohlubokého miláčka citlivých intelektuálů ze Sundance. A má otevřená mysl během projekce reagovala asi takto: „A hele, další americký nezávislý film, kde si hrdinové nesrozumitelným polohlasem v objetí na gauči špitají zážitky z dětství. To jsem tu už hodně let neviděla! Vždyť to bylo trendy tak deset let nazpátek. – Aha, pan režisér si všiml, že na festivalech celkem letí meditativní filmy s dlouhými záběry. Ale jde mu to, celkem hezky se na to dívá. A strašidýlko pod prostěradlem působí patřičně jímavě. – Jako dekonstrukce duchařských filmů to není špatné. Pokud bude poselství filmu, že se nemusíme bát poltergeistů, protože to nejsou zlí krvežíznivci, ale jen ztracení a zmatení Caseyové Affleckové, kteří už zapomněli, proč tu vlastně jsou, budu celkem spokojená. – Aha, takže on skočil do minulosti. Zdá se, že je v nějaké časové smyčce. Ale zároveň není. Teď jako duch straší sám sebe. Začnou se teď logicky v domě kupit duchové? WTF, vždyť to úplně přestalo dávat jakýkoli smysl!!!“

Při sledování Přízraku mi mysl čas od času těkala k Divému kraji Amata Escalanteho, který se nakonec ukázal být nejsilnějším zážitkem mé šestidenní návštěvy festivalu. Spojení fantaskních motivů a velmi přímočarého svědectví o ztracených existencích mají oba filmy společné, a zatímco ten druhý účelně a tajuplně modeluje neblahé aury hlavních postav, ten první se utápí v doslovnosti místy až komické (pořád doufám, že výstup Willa Oldhama měl zesměšňovat, nikoliv podtrhovat podobná mudrování o pomíjivosti života).

Vlastně by se mi zamlouvalo, kdyby byl ten výstup míněn zcela vážně. V „hlubokém“ projevu o marnosti všeho konání semele hostitel na večírku, pochopitelně za přihlížení ducha pod prostěradlem, všechny potřebné ingredience pseudointelektuálních projevů. Včetně toho, že když se mluví o vážné hudbě, přijde na řadu Beethoven, pokud o výtvarném umění, je zmíněna Mona Lisa. Tedy vždy něco nezpochybnitelně velikého, co je ale všeobecně známé a v podstatě bez námahy přístupné. Nicméně se obávám, že právě přítomnost ducha, tedy někoho, kdo marnost a pomíjivost poznal na vlastní prostěradlo, toto mudrování znevažuje. My tady nakonec dospějeme k tomu, že ten film vlastně není vůbec tak pitomý, jak se nám původně zdálo!

Ale nedospějeme. Zrovna tohle pomrkávání na velikány klasického umění dělají z přízraku definici midcultu, ušlechtilé umčo, syntézu toho nejhoršího z Terrence Malicka a Xaviera Dolana. A vlastně to docela dobře vystihuje stěžejní písnička, kterou složil strádající umělec C. Asi by to mělo znít alespoň jako Jamie Woon – ale nakonec z toho stejně lezou Coldplay. Po humoru ani stopy, zato tklivosti ranec.