Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky: Climax je omamné memento špatného tripu

Lázeňské dvojhránky: Climax je omamné memento špatného tripu

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 18.07.2018

VIKTOR: Nový film Gaspara Noého propaguje slogan „Pohrdali jste Sám proti všem, nenáviděli Irréversible, hnusili si Vejdi do prázdna a proklínali Love“. Motto, které s gustem staví režiséra do role provokatéra, jehož blaží vyhrocené reakce. (Když mu řekli, jak málo lidí odešlo v Cannes z Climaxu, žertoval, že se sebou musí něco udělat, že je zvyklý na exody čtvrtiny sálu.) Jeho předešlá 3D romance Love ale byla až překvapivě krotký film, který násilí a ani sexualitu rozhodně nijak nehrotil. A s podobnou nakažlivou vášní až něhou začíná i Climax – film, který Noé natočil s taneční skupinou, jejímuž umění propadl. Film, který je mimořádný právě tím, jak si v něm tanec podává ruce s kinetickou kamerou a ústí v naprosto omračující trip. Kdyby měl Miklós Jancsó kladný vztah k drogám, mohl Svěží vítr vypadat nějak podobně.

VERONIKA: Vizuální magnetismus Climaxu byl obrovským plátnem ještě posílen, výsledkem byl po projekci extatický pocit, který takhle ke konci festivalu, kdy jsme ho viděli, opravdu není lehké v unaveném organismu vykřesat. Tenhle taneční horor rozhodně patří k filmům, které se vyplatí vidět v pořádném kině s kvalitní reprodukční technikou.

VIKTOR: Což je koneckonců konstanta Noého tvorby. Ten své nejnovější dílo nastartuje představením hrdinů v rámci spotů z konkurzu a poté už je nechá předvést ohromující taneční číslo. To jsou věci ještě v pořádku, postavy ze sebe dostávají to (nej)lepší – ať už se bavíme právě o tanci anebo jejich konverzaci, která demonstruje odlišnosti mezi nimi. Zprvu se navíc zdá, že pro Noého filmy typická nevázaná kamera zde ustupuje do pozadí ve prospěch tance a náhle to není kameraman, který určuje dynamiku filmu, ale hrdinové, kteří si navzájem předávají nejen kelímky s alkoholem, ale zejména pohyb.

VERONIKA: Úvodní scéna, v níž sledujeme v televizi spoty z konkurzu, je vůbec fascinující a pro celý film příznačná. Slyšíme, že se tanečníků ptají dva lidé, muž a žena. Ale kdo se to dívá? Čí oči se od počátku kryjí s očima diváka? Tato nejistota nás neopustí až do konce filmu.
Ano, jeho dynamiku v pozdější fázi skutečně určují jednotliví hrdinové, ale kamera má celou dobu svoji hlavu. Tu se přišpendlí na jednu postavu a několik minut ji sleduje, pak se otočí, chvíli okouní, sklouzne pohledem, zaváhá, ulpí na nějaké jednotlivosti, pak se zase odlepí od těl a zase se na chvíli vznáší nad parketem.
Spoty z konkurzu působí uvolněně, všichni mluví o hezkých věcech, těší na spolupráci. Jen občas se zdá, že jsou otázky možná až příliš osobní. Ale pořád by samy o sobě nebudily podezření, kdybychom v záběru krom televizní obrazovky neviděli i část knihovny a videotéky tajemného diváka. Noého pomrkávání na publikum pomocí filmů jako Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Suspiria, případně knihami typu Suicide, mode d'emploi (Sebevražda, návod k použití), je stejně tak půvabné jako děsivé. A i když je následná, dokonale natočená taneční scéna strhující, v divákovi už zůstanou mírné obavy, nejistota, příjemné chvění.

VIKTOR: Chvění, které se záhy překlene do citelného útoku na pudy, jak to od Noého dobře známe. „Zápletku“ filmu definuje večírek, který se zvrhnul ve špatný trip, po vlídném úvodu následuje další exkurze do pekla, které je v Noého podání stejně děsivé jako smyslné. Tohle je vlastně další stálý rys jeho tvorby, podobně jako titulky, které se ve filmu objevují na nezvyklých místech. Stárnoucí pes Noé se sice příliš novým kouskům neučí, ty staré ale piluje k dokonalosti. Může být i tohle příčina, proč je Climax přijímán o poznání vstřícněji než jeho mnohem více polarizující předešlé tituly?

VERONIKA: Těžko říct. Je možné, že věci druhdy šokující a iritující už po těch letech a filmech ztratily svůj osten a především u diváků znalých Noého díla působí spíš jako příjemné ujištění, že je všechno na svém místě. Závěrečné titulky na začátku filmu, další bombastická a dokonale designovaná titulková sekvence někde kolem půlky, kdy část karlovarského publika začala spontánně aplaudovat (těžko říct, zda za tím bylo čiré nadšení, nebo úleva, že už je konec), to všechno by mělo vlastně rozbíjet rytmus filmu, podporovat divákovu distanci. Kupodivu to spíš ještě více vtahovalo. Představa, že by film mohl náhle skončit, vzbuzovala touhu po další dávce hypnotických obrazů, té zvláštní slastné a dokonale zinscenované hrůzy.

VIKTOR: Anebo to může být i kompaktností filmu, který je tak snáze uchopitelný než přece jen poněkud dlouhý Vejdi do prázdna. Jakkoliv je totiž Climax o nezdařeném tripu, jde o suverénní film, který mají Noé a jeho kameraman Benoît Debie pevně v rukou – a to včetně momentů, které by někdo mohl nazvat režijními naschvály.
Noé se zde znovu ukazuje jako filmař, který nás sice rád bere na exkurze do pekla, ale taky jako filmař nesmírně vášnivý. Přitažlivost jeho vizí navíc spočívá i v tom, že peklo je podle něj smyslné, což je nakonec dobrá zpráva – nejen pro všechny požitkáře, kteří by ještě trochu váhali, zda se nevzdat svých neřestí, aby je ve finále očekávalo nebe.

VERONIKA: Tato dobrá zpráva (tedy evangelium, že ano) je podpořena i jménem Psyché, které nese jedna z postav. A to, jak se ukáže, postava zásadní. V řecké mytologii je Psyché dívka nevšední krásy, která má vztah se samotným Erótem. Jejich lásce jsou však kladeny nejrůznější překážky, jak je ostatně v řecké mytologii typické. Zcela netypický je však šťastný konec. I když Psyché v cestě za svou láskou několikrát poruší příkazy bohů a nesplní zadané úkoly, je jí přesto darována nesmrtelnost a může slavit svatbu s Erótem. Z jejich spojení se narodí dcera Hedoné, tedy rozkoš. Krása, smyslnost a rozkoš je nade vším, tedy i nad křesťanskou polaritou dobra a zla, pekla a nebe. Nade vším a ve všem. Stejně jako v Noého filmu.

VIKTOR: Ten je navíc vábivý i tím, jak akcentuje život v daném momentu, a jak navzdory vší nastalé apokalypse dokáže zohledňovat typologickou odlišnost jednotlivých postav – a to nejen prostřednictvím jejich tance. Od filmu si každý slibuje něco jiného, někdo přísahá na jeho „povinnost“ vyprávět příběhy, jiný touží po vyvedení z všednodennosti. Gaspar Noé fascinuje tím, jak pevně drží v rukou otěže filmů, které mají do podstatné míry dezorientovat. A taky tím, jak jsou jeho filmy přese všechny obrazy zmaru živé. A teď mě omluvte, jdu si do oka kápnout LSD. Anebo znovu pustit Climax.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články