Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky: Touch Me Not „vykadilo“ velké pravdy

Lázeňské dvojhránky: Touch Me Not „vykadilo“ velké pravdy

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 11.07.2018

VERONIKA: Vítěz letošního Berlinale, film rumunské režisérky Adiny Pintilie, byl mnohými označován za překvapivou volbu, řečeno mírně. Nebo, jak napsal v Guardianu Peter Bradshaw, za katastrofu, která potvrzuje pozici berlínského festivalu jako místa, kde se oceňují filmy hloupé a bezcenné. Než se dostaneme k případnému rozboru jeho formálních kvalit, ráda bych nastínila svou bezprostřední diváckou reakci.
Cítila jsem se znechuceně (což nutně není špatně), ale hlavně zneužitě. Režisérka totiž nejen protagonisty filmu, ale i diváky zneužila ke své osobní psychoterapii. Aniž by nabídla protihodnotu ve formě katarze, esteticky silného zážitku, nebo aspoň filmu, který opravdu bourá/posouvá hranice umělecké kinematografie.

VIKTOR: Pokud použiju frázi z nejvágnějších, tak já se cítil především znuděně – což mi ale dávalo dostatek prostoru tak trochu se nutit do toho, abych do filmu pronikl. Více než dvouhodinové dílo skrze postavu Laury, ženy ve středních letech, nabízí intimní, ale i velmi stylizovanou terapii, jejíž protagonistkou je však hlavně sama režisérka. Ta do filmu přímo vstupuje, stejně jako čas od času zpřítomňuje filmový štáb. A to je vždy velmi tenký led. A pohyb po něm Adina Pintilie neustála. Její voyeurství postrádá navzdory zapojení transsexuálních či všemožně postižených postav jakékoliv provokativní ostří a celý film tak vyznívá jako trochu šejdířská terapie plná velkých slov, jen místo psychosomatického amatérismu nasloucháme pozérské umělkyni, která „vykadila“ velké pravdy.

VERONIKA: Ty uvozovky bych spíš posunula na slovní spojení velké pravdy. Každý se bojí, že pokud se partnerovi příliš otevře, ztratí svou osobnost. To je ono velké poznání, k němuž nás měla dovést tato úmorná terapie?
Pokud bych měla na filmu najít nějaké pozitivum, bylo spíš sociologické než estetické. Jsou tu výborně zachycené aktuální problémy prvního světa. Lidé, kteří jsou veskrze materiálně zabezpečení, mají čas pitvat své nitro. Ve spojení s vymizením tradičních přechodových rituálů a podstatou fungování kapitalismu vytváří stav, kdy se obrovská spousta lidí může živit výrobou a následnou léčbou pseudoproblémů. Je to podobné jako mechanismus kosmetických firem. Přesvědčte ženy, že mají i v padesáti vypadat na dvacet, a ony si budou kupovat vaše zázračné produkty. Přesvědčte lidi, že přirozeným stavem je cítit se neustále šťastně a komfortně, a oni budou platit za vaše terapie, kolektivní kurzy intimity a podobně. Namísto toho, aby lidé přijali fakt, že je normální cítit se nepříjemně, když vám cizí člověk sahá na obličej. Nebo že opravdu není zásadní chyba, pokud se necítíte neustále šťastni.

VIKTOR: A to je, ehm, opravdu velká pravda – bez uvozovek. A spíše sekundární dopad toho filmu, který je v prvé řadě terapií, která sice uvádí do nepříjemných stavů, což je nedílnou součástí léčby duše, ale zároveň žádné osvobození skrze jinakost nepřináší. Řečeno s odkazem na použitou hudbu (soundtrack filmu je propagován jako autorské dílo Einstürzende Neubauten, od nichž zde ale zazní jen několik starších písní) se dá říct, že za ušlechtilých tónů Brahmse se pudů jednoduše nedořežete. A když už jsme u hudby, neobratně zařazená píseň Die Befindlichkeit des Landes jen podtrhuje režijní nejistotu a rozkolísanost začínající režisérky, která se však tohle vše snaží maskovat na velká slova a výjevy všemožných tělesných odchylek.

VERONIKA: Zastánci filmu by nás mohli obvinit, že nám ve skutečnosti vadila přílišná otevřenost filmu, především pak zobrazení občas i velmi nedokonalých těl v otevřeně sexuálních situacích. Předpokládám, že scény s těžce fyzicky postiženým Christianem a jeho přítelkyní Grit přiměly nejednoho „estéta“ odvrátit zrak. Pro mě osobně ale bylo osvěžující vidět ve filmu plném mizérie člověka, který je zdá se sám se sebou smířen a dovede mít opravdu radost ze sexu. Jeho vysvětlení, proč má kromě očí na sobě rád svůj penis (jde v podstatě o jedinou část jeho těla, která normálně funguje), bylo odzbrojující. Tyto momenty jsou jediným přínosem, který jsem na filmu schopna vidět. Mohou běžné diváky přimět k překvapivému poznání, že i v těžce invalidním těle může přebývat sexuální bytost. Přes všechnu osvětu totiž stále většina lidí vnímá postižené jako automaticky asexuální bytosti.
S tím je ovšem spojen další velký problém, který mám s Adinou Pintile. Totiž že ve svém filmu zobrazuje sex jako něco odporného. Přestože je nám dvojice Christian a Grit představená jako milující a v podstatě bezproblémová, při scéně z BDSM klubu, kde na ně filmový štáb „náhodou“ narazí, působí najednou i jejich tělesné spojení strašně smutně a odpudivě. A není to tělesným postižením. Stejně působí i ostatní mnohem dokonalejší těla. Pintile touto scénou pravděpodobně zadělala na menší traumátko, nebo aspoň na dočasnou nechuť k sexu, velké řadě diváků. Vzpomněla jsem si u toho na film Shortbus Johna Camerona Mitchella, který obsahuje velmi podobnou scénu, v níž sledujeme změť převážně anonymních a nedokonalých těl při tělesném obcování. Jde ale o scénu radostnou a katarzní. Tady je v nás ke konci filmu, v rámci něhož by snad, jako u úspěšné psychoterapie, mělo docházet k mírnému zlepšení stavu, opět posílen pocit, že překročení hranic intimity je něčím strašlivým.

VIKTOR: V Touch Me Not jsou tělesné schránky jiných prostředníkem ke zkoumání vlastního nitra, model cesty plné hledání s žádoucím osvobozením na jejím konci ale nefunguje. To koneckonců vystihuje finální taneční scéna, v níž má rozdováděná hrdinka demonstrovat svou úlevu, tanec ale jako by osvobozoval leda po úmorném zážitku.
Scénu z BDSM klubu nevnímám jako odpudivou, spíše poněkud rutinérskou – jak ideově, tak esteticky. Výjevy netradiční smyslnosti příliš nefungují – ať už pro zmíněnou rozvrkočenou skladbu filmu či pro estetickou okázalost – a selhává tak i snaha filmu probudit zvíře v nás.
Vrátíme-li se pak ke kontextu berlínské soutěže, ta má poslední roky tak prachbídné renomé (a změna na ředitelském postu festivalu už byla oznámena), že ocenění filmu výrazně nepřekvapí.

VERONIKA: Zase ale můžeme zažívat pocit škodolibého štěstí z faktu, že letošní vítěz karlovarské hlavní soutěže je kvalitnější než ten berlínský. Taky by se na rozdílu mezi nimi dalo krásně demonstrovat, jaký je rozdíl mezi zdánlivou nebo lacinou kontroverzností a kontroverzností skutečnou. Stačí do filmu přihodit explicitní sexuální scény, v nichž ideálně figurují lidé klišoidně a eufemisticky řečeno „nemainstreamové krásy“. Z filmu je rázem „kontroverzní dílo“, které „polarizuje“ festivalové publikum. Tak lze snadno odpálkovat veškerou kritiku. Ale přestože může být schopnost vyvolat nepříjemný pocit v rukou nadaného tvůrce účinným prostředkem, není sama o sobě něčím, co by automaticky pomohlo vytvořit hodnotné dílo.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články