Litoměřický kořen navzdory povodni a komárům

Zatímco se pražské akce kvůli povodním stěhovaly, v Litoměřicích se pustili s vervou do úklidu. Devatenáctý ročník festivalu Litoměřický Kořen se tak odehrál na tradičním místě, tedy v letním kině na labském Střeleckém ostrově. Vše se stihlo, o výši vody svědčily jen blátivé prstence na kmenech stromů a zkrácený program, upravený pouze na jednodenní hudební menu.

Pátek zahájila chvíli po poledni vpravdě renesanční žena, spisovatelka, editorka, fotografka a hudebnice Hana Lundiaková. Několik let brázdila hudební scénu s kapelami Rudovous či Tři Sestry, tentokrát představila vlastní projekt Stinka. Komorní složení akordeonu s bicími, zvláštní bolest v hlase a především výborné texty, jak z pera Lundiakové, tak kupříkladu Michala Kubese, frontmana následující kapely Ladě. Melancholické Okřižky nebo kanadskou, potemněle nostalgickou zkušenost Nasty Places si budete moci poslechnout z debutové desky KRRRVA, která vychází začátkem září.

Silnými hlasy a trochu drsnější poetikou se i pokračovalo. „Nikdo mě kurva nemá rád, prachy žádný, robota na hovno a smrdím jak vysypanej popelník.“ Přímočarost severomoravské kapely Ladě, zpívaná místy až armstrongovským chraplákem, si bezesporu přídavek zasloužila, volba padla na píseň Ostrava.

Po drásavých vyznáních zaplavily pódium brněnské Květy. Chlapci se rozvášnili hned na začátku a měli proč, letňák se totiž výrazně zaplnil. Hladivý projev Martina Kyšperského vyprávějícího o Papoušku noci, Lesním duchovi a zarostlém trávníčku je podmanivý, ale na Květy „hoblůůůj“ není tak docela mimo mísu, prý celé generace zpěvákových předků byli truhláři, a pokud chcete desku zdarma, nabídněte odvoz skříně ze třicátých let, made by Kyšperského dědeček.

Přídavek nebyl květnatý, ale zato v bio kvalitě. Biorchestr, tedy projekt bubeníka Květů Aleše Pilgra a zpěvačky Jany Koukalové, tentokrát s výjimečným bubenickým doprovodem Kyšperského. Cena útěchy pro fanoušky, Biorchestr byl jednou z vyškrtnutých skupin původního programu.

Kvalita prověřená časem zvedne z lavičky i největší lenochy. Prostorem se nesly klasiky jako Maria Kron nebo Strach, návštěvníci pařili jako o život a na co jiného, než Už jsme doma? Ona a On, Bára a Jan, prostě DVA. Folklór neexistujících národů s popem neeexistujících rádií, ale i ruské elektro s tříminutovým intrem. Přežili slunce pražící jim do očí, zkrotili nepoddajnou strunu a zpívali v neznámých jazycích, které čekají na vydání mluvnic a slovníků. Iva Bittová a Vladimír Václavek. Co dodat? Když pějí s Kájou na RfP tisíce lidí, už se píše, jak rockeři nadšeně jihnou. Jak by ne, když nám Gotta cpou od narození horem dolem, to pak znáte i nechtěné. Jistým zadostiučiněním je pak sledovat, kterak litoměřický amfiteátr zpívá s Bittovou slovo od slova Sirku v louži nebo Skácelovu Uspávanku. Dobrý vkus ještě žije. Čarovné tóny houslí střídané kalimbou a Václavkovou kytarou, klokotání potůčku a zpěv ptáků, vycházející z Ivina hrdla. Na popis krásy slova mnohdy nestačí.

Traband vždy potěší. Daly se zaslechnout výtky, že nezahráli největší hity, ale zrovna u této čtyřky téměř každá píseň zlidoví bleskovou rychlostí. Takže kdo z vás nezná Černý kafe, Kantorovy varhany, Přijíždí posel aj., měl by se zastydět. Směs „laciných rock’n’rollů“ vystřídaly prý intelektuálnější písně jako Krajina v obrazech, Jarda Svoboda vytáhl i Indiány ve městě a modlil se k Bohu, aby dostal dobrou ženu. Zatímco Traband lamentoval v přídavku nad zoufalou lidskou samotou, začaly se v okolí pódia míhat zjevení připomínající členy klanu Hells Angels případně živý vzorník tatérského salonu. Harley-Davidson v nedohlednu, navíc vousatá individua svírala nástrojové futrály. Nemělo být na programu nějaké country? Hell yeah, mělo a bylo. Jen trochu jiné, než na které jsme zvyklí. Bob Wayne a jeho parta Outlaw Carnies by stodolu Michala Tučného rozštípali na třísky a na jejích troskách si zatančili ďábelský country/punkový kvapík za zvuku skřipek. Zjevení, kvůli kterému se vyplatí navštívit 19. července Mighty Sounds a možná i osedlat herky a následovat kapelu na celém evropském turné.

Zvířený prach pod pódiem se ani neusadil, už tu byli Echt! pěknej závěr. Je milé, když se nemusí končit v deset a večírek zakončují za rozbřesku švitořící opeřenci. Komárů nemálo, ale o trošku méně, než by člověk u řeky čekal.

V sobotu se vyplatilo vrátit na místo činu. Netradičně pojatá divadelní afterparty probíhala ve skromnějším měřítku. Technika sklizena, stánek s palačinkami nahradila malá scéna. Kazety, MidiLidi? Kdepak. Radio Ivo uvedlo původní rozhlasovou hru Život nedoceníš. V původním znění bez titulků, v hlavních rolích Johana Švarcová a Petr Marek aneb jak Jitka a Martin putovali měsíce po pralesích, aby nakonec neunikli pirátům. Poučení? Bacha na zkvašené kokosové mléko a rituály podivných masérů.

I afterparty má svůj konec. Gentlemani z VOSTO5 rozšířili slovník přítomných matek o větu „já mám děti také ráda, ale ať žije rohypnol“, naučili nás hrát hru na jména, doputovali jsme z hradu Pecka na hrad Bulva a zpět a viděli, jak se baví zvrhlí kovbojové. Skončilo to svatbou, prostě happyend.

Poslední náctiletý ročník za námi. Nedá se než tleskat vzorné organizaci Kořene – vynikající dramaturgii bez hluchých míst, absenci černých šerifů s nápisem security a přesnému dodržování začátků jednotlivých vystoupení. Pět hvězdiček z pěti a významné červené plus za čisté ToiToi. V diáři kroužkuji dvacátý ročník a připisuju s vykřičníky repelent.