Články / Rozhovory

Lou Rhodes: Angličané většinou říkají „goreki“

Lou Rhodes: Angličané většinou říkají „goreki“

Davo Krstič | Články / Rozhovory | 20.08.2018

Některými publicisty jsou Lamb chybně označovaní za triphopovou kapelu. Nesedí to geograficky, protože Lou Rhodes a Andy Barlow nepochází z Bristolu, ale z Manchesteru. A hudebně už vůbec ne, protože Lamb měli, aspoň na prvních dvou albech, mnohem blíž k breakbeatu a drum´n´ bassu. Nevadilo, že na dalších dvou deskách svůj typický zvuk poněkud uhladili a „zpopíkovatěli“. Vadilo, když v roce 2004 oznámili rozpad. Nová etapa Lamb začala před devíti lety a dle vyjádření Lou je mnohem zábavnější. Na cestě je nové album!

Jak jdou přípravy nového materiálu a kdy ho plánujete vydat?

Práce jde skvěle, jsme téměř u konce. Pro nás oba to byla úžasná výprava a těšíme se, až se o výsledek podělíme s našimi fanoušky. Album plánujeme vydat na začátku příštího roku, doufáme, že hned potom vyrazíme na turné a v létě se objevíme na festivalech.

Testujete už nové věci na fanoušcích?

Momentálně hrajeme naživo jen jednu novou skladbu, Illumina. Je to proto, že jsme teď jeli turné na oslavu jednadvacátého výročí našeho debutu, takže jsme byli zaměstnaní zkoušením starých skladeb. Samozřejmě až se bude blížit vydání nové desky, začneme zkoušet naživo i tu.

Během dvanácti let jste stihla vydat čtyři sólovky. Jak se rozhodujete, kterou z písní si necháte pro sebe a kterou nabídnete Lamb?

To se vyvíjí tak nějak přirozeně, jde o instinktivní záležitost. Když připravujeme písně pro Lamb, pracujeme s Andym společně, přehazujeme si myšlenky a nápady. Když začnu nějakou píseň tvořit sama, pak zpravidla skončí na mém sólovém albu. Záleží i na tom, v jaké jsem zrovna fázi. Teď právě se nacházím v “Lamb fázi”, žiju kapelou a asi by pro mě bylo teď obtížné napsat “Lou song”… (smích) Jsou to pro mě dvě odlišné inkarnace a nebylo by dobré je míchat dohromady.

Můžete popsat, jak se proměnil způsob společného skládání s Andym? Jak jste spolupracovali do rozpadu Lamb v roce 2004 a jak to probíhá dnes?

Od samého začátku bylo mezi mnou a Andym určité napětí a tření, když jsme spolu skládali. A právě to z nás dělalo Lamb, patřilo to k nám. Je to skoro jako alchymie, dávat dohromady věci, které k sobě zdánlivě nejdou. Pak z toho může vzniknout něco zajímavého. V roce 2004, kdy se Lamb rozpadli, jsem cítila, že už toho mám dost, že chci udělat sólové album a pracovat na něm jiným, klidnějším způsobem, bez spoléhání se na moderní technologie. Po pěti letech nás pozvali na festival The Big Chill, který už dnes bohužel neexistuje, škoda, byla to dobrá akce. Řekli jsme si, že by mohlo být fajn, zahrát si zase spolu. Navíc se výrazně změnil náš vztah s Andym.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, protože na záznamu vašeho loňského koncertu v Manchesteru mluví Andy o tom, že spolu hrajete už tak dlouho, a přitom mezi vámi nikdy nic nebylo. Jak dnes vnímáte Andyho? Jako kolegu, kamaráda či rodinného přítele?

Poté, co jsme obnovili Lamb, jsme spolu najednou trávili i volný čas. Jako přátelé! To předtím nebylo, dřív jsme spolu trávili čas akorát zkoušením, pracovali spolu. Teď už se tomu opravdu dalo říkat kamarádství. Když jsme spolu po té pětileté pauze začali znovu hrát, najednou to pro mě byla větší zábava, protože jsem s Andym mnohem lépe vycházela. Před rozpadem Lamb jsem já byla matkou od dítěte, zatímco Andy a ostatní z kapely byli pařmeni. Když jsme se dali znovu dohromady, Andy už se stal otcem a jeho životní styl se proměnil. Teď jsme k sobě měli mnohem blíž. Andy mi dokonce nabídl, že bude produkovat mé třetí album One Good Thing. To byl největší důkaz, jak moc se náš vztah proměnil, protože předtím nechtěl mít s mými sólovými aktivitami nic společného. Koncertování nás oba bavilo, takže jsme si řekli, že bychom mohli zkusit napsat něco nového, a tak začalo vznikat naše comebackové album 5.

Tohle album jste se rozhodli vydat sami, bez velkého labelu a jen díky financím, které jste získali z předprodejů. Cítili jste se v tu chvíli volnější?

Rozhodně jsme se cítili volní, ale taky to byl trochu volný pád… (smích) Slíbili jsme totiž fanouškům album, na kterém jsme ještě ani nezačali dělat. A oni už za něj dopředu zaplatili. Svým způsobem to pro nás bylo trochu děsivé, a zároveň vzrušující. Předtím jsme byli u velkého labelu, který za nás dělal všechnu tu dřinu. Najednou jsme museli všechny desky očíslovat, zabalit a odeslat. Pamatuju si, jak jsem seděla u v domě našeho manažera, bylo strašné horko a já chystala cédéčka k odeslání… (smích)

Zmínili jsme koncerty k oslavě jednadvacátého výročí vaší debutové desky. Jaké to pro vás bylo, ohlédnout se zpátky a vrátit se k  úplným začátkům?

Bylo to podobný případ jako s comebackovou nahrávkou. Zase jsme něco slíbili a pak se začali bát, jestli to vůbec dokážeme splnit. Prostě jsme si řekli, že by bylo skvělé jet turné, na kterém bychom přehráli naše první album od začátku do konce. Oznámili jsme to předtím, než jsme vůbec začali zkoušet, takže jsme netušili, jestli to bude fungovat. Nakonec to bylo skvělé, navíc jsme tak měli možnost zahrát skladby, které jsme za těch jednadvacet let naživo nikdy neuvedli, konkrétně Zero a Feela. Byla to pro nás výzva a jsem ráda, že se vše nakonec povedlo i díky našim spoluhráčům, především Jonu Thornovi, který je s námi v Lamb od začátku.

Když už mluvíme o první desce, musím se vás zeptat na věc s ní spojenou a týkající se skladby Gorecki. Vzpomínám si na to úplně přesně – jsem v kině na filmu Moulin Rouge a umírající Nicole Kidman začne zničehonic zpívat první sloku právě téhle písně. A já si říkám – no teda, tohle je přesně ono! Jak bylo tehdy vám, když jste slyšela Gorecki v hollywoodském muzikálu?

Nejdřív vás chci pochválit, že správně vyslovujete název té písně, protože Angličané většinou říkají „goreki“, a to mě vážně štve. Pro mě to tehdy bylo něco neskutečného, slyšet vlastní píseň v tomhle velkém hollywoodském filmu. Pozvali nás na speciální premiérovou projekci, vzpomínám si, že Andy tam nadšeně poskakoval a strašně si to užíval – on prostě není rezervovaný typ člověka… (smích) Bylo to taky trochu zvláštní, slyšet jak vaši píseň, něco, co patří vám, zpívá někdo jiný. Vždycky je dobře, když se vaše hudba dostane takovým způsobem mezi lidi, kteří by se o ní třeba jinak nedozvěděli.

Když jsem viděl Lamb naživo, bylo mi hned jasné, že Andy je živel strhávající na sebe pozornost, zatímco vy působíte celou dobu klidně a svým způsobem vyvažujete Andyho „neposednost“. Jak zvládáte sólové vystupování, kde je veškerá pozornost upřená jen na vás?

Jsou to dva úplně rozdílné zážitky. Vždycky se mi zdálo, že v Lamb jsem součástí velkého stroje, a tím nemyslím nějakou studenou mašinu bez duše. Prostě chci říct, že jsem součástí něčeho většího. Musím podstoupit určitou metamorfózu předtím, než vstoupím na pódium. Jak jste řekl, Andy je frenetický, zatímco já jsem na pódiu takový klidný bod uprostřed bouře. (smích) Takhle to na koncertech Lamb funguje roky a vyhovuje nám to. Občas se nechám strhnout, protože když jste na pódiu, je to taková energie, že se prostě vezete a nemyslíte na to, co právě děláte. Často končíme naše sety právě skladbou Gorecki a v jejím závěru mám pocit, jako bych se vznášela nad pódiem. Síla té písně, energie z publika a vlastní energie naší kapely, to všechno se spojí a je to nevšední zážitek. Když hraju své sólové skladby, ať už sama nebo s doprovodnou kapelou, je to mnohem intimnější. Už není potřeba žádná metamorfóza, na pódiu jsem skoro taková jako doma. (smích) Hraju v komorním prostředí, kde je menší publikum, a v pauzách mezi skladbami si povídám s lidmi.

Info

Lamb
web kapely

Živě:
Rock for Churchill 2018
24. - 26. 8. 2018
Myslivna, Vroutek
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články