Články / Sloupky/Blogy

Me, the third career #35

Me, the third career #35

Tereza Tůmová | Články / Sloupky/Blogy | 27.09.2017

Začátkem srpna pálilo sluníčko, jeden z nejteplejších dní v roce, snad padaly i rekordy. Měla jsem na sobě svoje nejlepší plavky, cítila se trochu nejistě, ty nic neodpustí a nejistota nepomáhá akci. Musela jsem tomu pomoct vůlí, zavřela oči, udělala rychle těch pár kroků a vrhla se hlavou napřed.

Nejsem zrovna zaměstnanec roku, za léta na doktorátu jsem k dokonalosti dovedla systém ulejvání se. Jednou se mi do práce fakt nechtělo, ale spasil mě unikátní nápad jít darovat krev, to v práci musí omluvit. Už jsem se viděla, jak si frajersky vykračuju s odznáčkem krůpěje na kabátě a s každým dalším odběrem mi roste karma a vůbec dobrý pocit. Vyplnila jsem papíry o tom, jak jsem zdravá, a nervózně pokukovala kolem, než mě sestřička zavolala k pultíku, a vypadalo to fakt dobře až do momentu, kdy se provalilo, že medikuju pro lepší náladu. Bylo po slávě, já šla do práce a ještě pozdě.

Nedávno jsem nastoupila do nového zaměstnání a prošla vstupní lékařskou prohlídkou. Začali se mnou drsně, hned mě svlíkli, položili na lehátko a natočili EKG. V mezičase jsme s paní doktorkou konzultovaly anamnézu: "Vy jste byla v Bohnicích? A jste si jistá, že to tady zvládnete? Tady to může být pěknej šrumec." Ležím a kroutím hlavou, že to bude v pohodě. "A ty prášky, co berete, to je teda síla, to je kombinace." Propadám panice. Jaká síla? Tohle, co beru, je už jenom slabej odvar. Pořád ležím polonahá a zmáhám se na protesty, když mě doktorka dorazí: "A heroin, pervitin, berete?"

Snížení léků byla za poslední roky pořádná bitva s mým nadmíru úzkostným psychiatrem. Občas se brání, nejspíš se furt bojí, že mi zase švihne. Vedeme dlouhý debaty, jednou jsem se fakt vztekla a nadávala, že to je pěkná nespravedlnost, že nějaký léky musím brát a vůbec, ať s tím kouká něco dělat. "Slečno Tůmová, já chápu, že se vám to zdá nespravedlivé, ale podívejte se na mě, já bych se mohl taky vztekat, že nosím brýle a omezuje mě to, každý si neseme něco." Jéžišmarja a co čočky!

Půlka září, je mi zima a chodím v kabátě. Pořád jsem ještě nezvedla hlavu nad hladinu, podávají mi ruce, cíl je daleko, ale ignoruju je. Občas se mi zdá, že už potřebuju vzduch a svírají mě křeče, ale zatím držím. Dech a tempo.

Info

foto © Tereza Kunderová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články