Kateřina Cumin | Články / Reporty | 22.11.2015
Bylo to asi takhle. Tři dny po koncertě sedím v čekárně a poslouchám dvě báby, jak se bavěj: „Už rok a půl mám bolesti ramen, zad mezi lopatkami a dole v kříži, taky mám potíže s močovým měchýřem, gynekologické problémy a bolest v jednom uchu. Teď mi doktor dělal rtg a řekl mi, že mám krční páteř uplně rovnou, že mi doporučuje terapii a vyšetření neurologem!? Jsou dny, kdy mě bolí trapézy i ramena nejen jakoby uvnitř, ale z boků a předních stran i na sáhnutí. Nechápu, co se to se mnou poslední měsíce děje...“ Napadlo mě, že bych měla uvažovat o smrti, na druhou stranu jsem měla dost ulehčenou situaci. Protože jsem šla do ordinace hned po té bolestivé a stačilo říct: „Jak tu byla ta pani přede mnou, tak mám něco podobnýho, jen u mě to trvá tři dny, gyne s tím zatím spojený není a v uších mi hvízdá v obou. Je to správně?“ Doktor na to: nevzpomenete si, jestli bolest může souviset s nějakým fyzickým výkonem, který jste před těmi třemi dny prodělala?“ Prodělala? Podělala? „V pondělí jsme byla na koncertě A Place to Bury Strangers?“
Superhome. Supermaster. Pak nebylo dlouho poznat, co vůbec hrajou... Mám ráda MeetFactory. Jednak tam dělají pěkný holky, druhak tam dělá Marie, za třetí tam nikdo nebuzeruje a umí tam dobrý zvuk. Taky uměj přepažit prostor pro menší akce, mají sice blitku v sále, ale ve foyer (sick?) lejou Matušku. A taky si před klubem postavili koleje a to každý neumí. Lidí bylo tak akorát, takže jsem se sice nemohla dostat do první řady, aniž bych byla za blbku, na druhou stranu se dalo obcházet celý úl kolem dokola a částečně do něj vnikat z různých stran, což jsem taky praktikovala. Zamilovala jsem se třikrát a třikrát ještě na konci.
A Place to Bury Strangers jsou kapela, která stojí na zvuku. Ale je to složitější. Pokud máte rádi jejich poměrně jednoduchou, hlučně útočnou a v jádru melodickou hudbu – a spoléhat na to, že znějí jako vykoksovaní Joy Division, není úplně dobrý nápad pro dobrý večer –, stavíte se různě k různým částem jejich diskografie a zkouška odvahy vás čeká i naživo. Takhle: zvuk v MeetFactory byl dobrý a troufám si odhadovat, že i takový, jaký si kapela přála. Ovšem nic to nemění na tom, že zážitek proti tomu studiovému, je to zcela odlišný. Pokud se tedy bavíme o poslední řadovce Transfixiation. Tu část jejich fanoušků moc nemusí a jestli ano, i tak mohla naživo hořce zaplakat. Zapomeňte na live on KEXP, v klubu to opravdu nezní jako ztřeštěný bratranec The Cure. Studiovka je akurátní v odlišení jednotlivých nástrojů i v detailnosti upozadění hlavního vokálu šáhlého Olivera Ackermanna, jakkoliv je ten bordel intenzivní a do jisté míry extrémní, omamující.
V MeetFactory to byla chvíli koule, chvíli zimní shrnovač, místy posttraumatická chvilka. Celé to dávalo velmi dobrý smysl a stěžovat si na zvukaře by mě ani nenapadlo. Protože k masivní zvukové lávě se přidala „projekce“, kouřová clona, stroboskopy a pódiová... performance dvojice Ackermann – (fakticky se může někdo jmenovat?) Dion Lunadon. Ackermann vyslal kytaru coby vrtulník už u druhého songu a jestli byl o něco později utrhnutý popruh na kytaře nečekaný, netuším, protože v jeho pohybové kreaci to vypadalo, že ve vzduchu dělí atomy jako kráječ na vajíčka a přesně tak zněl místy i zvuk. Jenže on zněl podle toho, kolik bylo epileptických světel, mlhy a podle toho, který jel zrovna song. Takže každou chvíli jinak, ale zároveň stejně. Stejně odporně, jako přitažlivě. Jak to říct, abych byla přesná, ale zároveň se vyhnula nechutnostem... Jako když vám je hrozně špatně, ale zároveň to velmi chcete. Protože ta rovnováha je nejhorší, člověk lépe pracuje s tím, když to spadne na jednu ze stran.
Deeper. Nejdříve jsem kývala hlavou, pak jsem kývala zuřivě, pak jsem s ní máchala, pak to byla půlka těla, to už jsem dávno nic neviděla. Načež se rozestoupili lidi přede mnou a kontrolery si dělaly cestu doprostřed davu. Bubeník Robi Gonzalez s Dionem (je to Dio) se nasoukali do publika, s sebou pultík a basu, aby otevřeli závěrečnou část setu. Ackermann zůstal nahoře a dolů posílal mutovaný vokál, Gonzalez s Dionem se podobali zvláštním techno/noiseovým djs, kterým byla každá rychlost málo a každý okamžik dávno překonaný. Bylo to choré, bylo to pohlcující, čas zmizel a zůstalo jen tělo, které už jsem dávno neovládala. A pak to všechno skončilo. Víte, jak se píše, že pak bylo ticho? Tak přesně takové bylo.
Jen se mě ještě kluk od vedle zeptal, jestli mě nebolí za krkem, a Gonzalez, když si sklízel škopky, procedil, že pokud tady umíme v takové frekvenci blow job, tak se tu přestěhuje. Umím toho sice hodně, ale před klubem jsou koleje a ty vedou vždycky domů.
A Place to Bury Strangers (usa)
16. 11. 2015 MeetFactory, Praha
foto © martinezz
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.