David Vo Tien | Články / Recenze | 30.07.2014
Bylo by chybné rozebírat, čím vším nové album Boris není. Nechat ovšem stranou očekávání, která se po poslechu devatenácté desky nenaplnila, by bylo jako zamlčovat novou kérku na čele. Titul Noise vyvolával naději na pokračování hlukooslavných alb, singl Quicksilver zase navnadil na divokou metalovou jízdu. Jenže nenaplněná očekávání neznamenají nutně zklamání, i z hloupě působící barbie se může stát vášnivá diskutérka na téma „rozbor Wittgensteinova díla“. Kdo ale tvrdí, že nenaletěl, kecá.
Alba japonských zvukomorfních zvrhlých mimozemšťanů nesla často výmluvné názvy, zejména pokud šlo o práci s hlukem. Když se řeklo Dronevil, Amplifier Worship či Feedbacker, tak to dávalo alespoň sémioticky smysl, jinými slovy what you read is what you hear. Zbytek byla a pořád je hra na schovávanou. New Album, Pink, Smile, dvakrát Heavy Rocks, dvakrát jinak. Flashforward. Noise nezní jako kolaborace s Merzbow bez Merzbow. Najednou Boris, najednou metafora. Údajně to odkazuje na všudypřítomný tokijský rámus. „Noise is Japanese blues.“
Nečekaný chvat, změna řeči. Že neexistuje individuální jazyk? Tak to Boris. Kůň si uprdl, až cikáda odletěla. Nesrozumitelné haiku neexistuje, stejně jako dva identické riffy z těch 666 013, co za čtyřiadvacet let napsali. Osobitá řeč, kterou jednotlivá alba hovořila a zároveň je od sebe odlišovala, tu současnou desku spojuje. Stojí tak vedle sebe popíček Taiyo no Baka a hned vedle devatenáctiminutová, pečlivě a pomalu vystavěná epická záležitost Angel. Noise lze chápat jako slovník shrnující některé pojmy, kterými se japonští poutníci po cestách zvuku vyjadřovali. Ambient, sludge, drone, crust, j-pop, post-rock, all Boris. Tím, že se rozprostírá do více směrů, dostává Noise pověst nejrůznorodějšího alba, naprostý opak Flood či Feedbacker, které se linou jako jedna skladba. Experiment, Frankensteinovo monstrum nebo vybroušený drahokam?
Mám chuť říct, že sushi ohřáté v mikrovlnce. Ale přesnější je otevřené wasabi. Chutná stejně jako to čerstvé, ale nepálí. Mnoho tváří Boris najednou zní nejmíň jako Boris. Kdyby ale každá skladba měla vlastní album se stejně úchvatným zbytkem, tak je to jak čepel od Hattori Hanza. Rewind. Boris budu vždycky aishiteru (milovat), na to jak mě ale napálili s Quicksilver, říkám: baka (debile). Takový! singl a nakonec k takové desce! To je, jak kdyby mi pustili první půlku Sedmi samurajů a pak mě donutili spáchat seppuku bambusovým mečem, aniž bych mohl dokoukat tu druhou.
Boris – Noise (Sargent House, 2014)
www.borisheavyrocks.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.