Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 23.06.2013
Horký středeční večer patřil z pohledu koncentrace hudebních hvězd na kilometr čtvereční k nejnabitějším v historii pražské metropole. Mnozí fanoušci zažívali těžké dilema, na který koncert (Portishead, Eric Clapton, Bobby McFerrin, CocoRosie či Paramore) se ve finále vypravit, nicméně pro triphopové Portishead mluvily nezpochybnitelné hudební kvality a pomyslné dohánění restů z 90. let. Kolem osmé hodiny však Tipsport aréna, stánek hokejové Sparty, zela prázdnotou a do mysli se vkrádaly pochyby. Nebylo těch mimořádných koncertů letos jednoduše příliš a nesedí fanoušci raději někde v chládku u vody či přítmí klimatizované kavárny?
Večer otevřela postpunková holčičí čtveřice Savages, na kterou se v poslední době snáší chvála ze všech stran (zaslouženě?). Na pódiu předvedli krátký půlhodinový set, který se i přes proklamovanou radikálnost nesl v duchu role předskokanů – nikoho neurazit, ani nenadchnout. Mimo to se hala poměrně slušně zaplnila a ostuda byla odvrácena, byť o vyprodanosti nemohla být řeč.
Několik minut po ohlášeném začátku nenápadně nastoupili na pódium Portishead a s prvními tóny Silence si podmanili publikum. Slzy dojetí se okamžitě mísily s potem, který z návštěvníků sršel díky nestíhající klimatizaci. Samotný set byl téměř identický jako na slovenské Pohodě a dalších štacích posledních let, Portishead totiž vždy sázeli na kvalitu na úkor kvantity, ostatně dlouhé časové prodlevy mezi jednotlivými alby jsou legendární. Největší slovo logicky dostalo stále aktuální třetí studiové album Third z roku 2008, nechyběly ani zásadní skladby z debutu Dummy a trochu opomenuta zůstala pouze eponymní dvojka. Po stránce struktury skladeb zůstali Portishead i po letech věrní studiovým předlohám, improvizací zaváněly pouze tu a tam přidané kudrlinky a kapela v průběhu koncertu s elegancí zvládala přechody od tichých „rozněžněných“ klasik typu Glory Box k rozbouřeným skladbám plným napětí à la Machine Gun. Zvuk byl průzračně čistý a bohatý, doslova jako ze studiové nahrávky, což se na koncertě poštěstí opravdu výjimečně, a nezbývalo než uznale kývnout hlavou směrem ke zvukaři – zvlášť při vzpomínce na nedávnou nepříliš vydařenou premiéru veteránů My Bloody Valentine.
Portishead byli tradičně po většinu koncertu uzavření do sebe – Geoff Barrow soustředěně sledoval všechny detaily, Beth Gibbons svým charakteristickým hlasem bolestivě prožívala každičké slovo a upínala se k mikrofonu jako jediné opoře. Pozornost na sebe kromě precizního muzikantství s citem pro gradaci strhávaly především působivé „záhrobní“ projekce prolínající předem připravené záběry s prostřihy na aktuální dění na pódiu. O to větší překvapení bylo, když se Beth Gibbons při instrumentálním finále We Carry On vydala děkovat fanouškům v prvních řadách. Kalkul? Ani zdaleka, pouze bezprostřední reakce a vyvrcholení nádherného večera s pocitem konstantního mrazení v zádech.
Portishead v Praze dle očekávání odehráli strhující koncert, kdy k dokonalosti nechybělo mnoho, byť se dříve revoluční hudební tvorba v mezičase stala poněkud retro. Českým fanouškům nyní nezbývá než doufat, že Portishead se svou další návštěvou nebudou příliš dlouho otálet.
Portishead (uk)
19. 6. 2013, Tipsport aréna, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.