Články / Offtopic / / Image/vizuály

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

Na odletu z reality, v uších Ghost Stories (Míla Fürstová)

Michal Pařízek, Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 14.05.2015

Jedenáctý díl seriálu o vizuální kultuře hudební scény. S výtvarnicí Mílou Fürstovou o práci na okřídleném obalu pro poslední desku Coldplay, o myšlenkách na únik z reality, o ženách s pistolemi, dětské perspektivě i pohádkově skutečném Londýně.

V rozhovoru pro časopis Cotswold Life mluvíte o tom, že vyrůstání v socialistickém Československu vám dalo sílu stát se snílkem. Začala jste tvořit už zamlada?
Ano, pamatuju si, jak moc mě v pěti letech bavilo kreslení. Už tenkrát mi moji strýčci a tetičky říkali: „Miluško, ty jsi šikulka, z tebe bude jednou akademická malířka.“ Nevím sice, jaká „šikulka“ jsem opravdu byla, ale jak jsem odmala slyšela ocenění od dospělých, začala jsem umění vnímat jako svůj přirozený směr. Rodiče nejsou umělci, ale vždy mě moc podporovali v tom, abych kreslila, když mě to tak baví.

Pro vaše výtvarné práce je typická snová, pohádková atmosféra. Čerpáte během tvorby např. ze starých českých pohádek a pověstí?
Český vliv tam určitě bude, ale myslím, že není takhle konkrétní. Spíš vizuálně vyprávím o svých představách nebo zážitcích. A můj rukopis je český, protože moje duše je hlavně česká.

Na Univerzitě Karlově jste studovala angličtinu a umění. Co všechno vám to přineslo pro budoucí směřování?
Studium angličtiny nejspíš předurčilo, že dnes žiju v Británii. Ze začátku jsem se na vysoké škole s angličtinou fakt prala, nikdy předtím jsem v Anglii ani Americe nebyla, a tak si asi dokážete představit ty krušné chvíle, když všechny přednášky na katedře probíhaly právě v angličtině. Hned první prázdniny jsem musela odjet do Británie, abych si jazyk trochu zažila. Pak už to šlo samospádem.

Je pro českého umělce těžké se v zahraničí uchytit?
To bude různé. Myslím, že nikde na světě není pro mladého umělce snadné začít se živit jenom uměním. Musíte to opravdu chtít. Hodně chtít. Pokud si člověk není úplně jistý, jestli chce umění dělat, tak to je znamení, ať hledá jinde. No a pak následuje směsice tvrdé práce, ale i spousta radosti z té práce... a roli hraje i náhoda. V určitém smyslu může být možná lehčí uplatnit se někde v zahraničí, protože když člověk přesně nezná kulturu, není si ani vědom různých překážek, o kterých v domovské kultuře dobře ví. Cestou k úspěchu proto může být i určitá naivita – překážku, na níž si netroufnete, nepřekonáte nikdy.

Sledujete českou výtvarnou scénu?
V poslední době jsem musela trochu omezit cestování, protože se mi během dvou let narodily dvě děti, takže do galerií v Čechách se momentálně nedostanu. A hodnotit něčí práci jen z internetu je dost těžké. O českém umění mám ale opravdu vysoké mínění a těším se, že snad brzy s manželem fotografem vyrazíme v Čechách na nějakou výstavu.

Ve vašich pracích často dominují motivy spojené s křídly a ptactvem. Souvisí tohle nějak s myšlenkami na únik z reality?
Nejspíš ano. Křídla, ptáci, andělé, všechno to jsou poetické motivy související s únikem ze zemské přitažlivosti a plutím v prostorách mimo realitu.

Když na vašem webu otevřu oddíl raných prací, nemůžu se zbavit dojmu, že dřívější tvorba byla o trochu surovější. Navíc se mi vybavuje Terry Gilliam. Máte nějaký vztah k jeho filmům a vůbec umělecké tvorbě?
Práci Terryho Gilliama mám ráda, ale v době, o které mluvíte, jsem ji neznala. Když se podíváte na jeho práce, vidíte, že klíčovou roli hraje koláž motivů – což správně posuzujete jako společný element. Metoda koláže je pro mě způsob myšlení. Klíčové je dívat se pořád kolem sebe, mít oči otevřené, sbírat motivy, které mě nadchnou, byť nevím proč, a potom je dávat do náhodných souvislostí s jinými, které jsem našla už předtím. Teprve potom poznávám jejich význam v kontextu toho, co jsem právě nakreslila. Celé je to svým způsobem hra.

V sérii Woman and Gaze dáváte sošným ženám do rukou pistole. Kde se vzal nápad spojit ženskost s krutostí?
V každé z mých sérií se odráží kapitola mého vlastního života, kterou si právě procházím. Tahle série je o „dospívání“ a emancipaci. V minulosti byly ženy portrétovány tak, že byly tím, na co se člověk dívá, ale jejich pohled byl často sklopen. Pohled ženy v mé sérii se zpříma upírá na diváka.

Mohla byste přiblížit svou výtvarnou metodu „etching – leptání“?
Je to starodávná technika z 15. století, poměrně náročná, ale pro mě má velké kouzlo tím, že v celém procesu hraje hlavní roli element náhody – a záleží, jak vy jako autor na tuhle náhodu reagujete. Jde o takový dialog. Pracuji na zinkové destičce, na které roztavím grafický vosk, rozválím ho na tenoučkou vrstvu a poté, co zchladne, začoudím povrch svíčkou. V této fázi je destička připravená ke kresbě. Kreslím na ni grafickou jehlou, která skrze vosk vyškrábne linku zpět k povrchu plechu. Když je kresba hotová, dá se destička do kyseliny a ta vyleptá ve vosku vyškrábané stříbrné čáry. Když je vyleptáno, vosk se smyje a destička je připravena k tisku. Tisknu na vlhký papír nejrůznějšími barvami, dokud nenarazím na verzi, která v mých očích funguje. Takhle přesně vnikala i křídla pro Coldplay.

Zajímala jste se vůbec někdy o přebaly hudebních alb? Napadá mě, zda si např. ráda koupíte vinylovou desku s dokonalým obalem, která se dá v bytě vystavit jako obraz.
Obaly alb mě vždy zajímaly, stejně jako všechno ostatní umění. Krásný obal desky je klenot. Musím ale říci, že já nesbírám, nejsem sběratelský typ. Snažím se žít lehce asi i kvůli tomu, že technika, v níž pracuji, vyžaduje tolik náčiní a materiálu.

Jak jste se k práci pro Coldplay dostala? Oslovili přímo vás nebo jste musela absolvovat výběrové řízení?
Coldplay mě oslovili přímo, ale řekla bych, že se ke mě dobrali skrze široké výběrové řízení. Navíc pátý člen skupiny Phil Harvey měl už nějakou dobu dvě moje velké grafiky doma. Přišel na ně náhodou v jedné z londýnských galerií, takže mou práci znali předem.

Inspirovala jste se texty jejich písniček?
Ano, Coldplay mi ještě nedodělané album dali k dispozici a při práci na obalu jsem ho poslouchala pořád dokola. Texty písní a hudba byly naprosto zásadním vodítkem k tomu, co jsem nakreslila. Bez nich by křídla v téhle podobě neexistovala.

Přebal Ghost Stories i cover k singlu Magic obsahují ústřední motiv (jednou křídla, podruhé pták), který je jakoby nositelem nějakého příběhu. Chápu správně, že vše zásadní se děje uvnitř, a proto může pozadí zůstat volné a čisté?
Ano. Pozadí musí být čisté, jak konceptuálně, tak z kompozičních důvodů. Říká se „méně je více“ a platí to i v tomto případě. Oba motivy mají tolik vrstev příběhu uvnitř – přidávat ještě něco kolem by byla chyba.


Coldplay jsou světové hvězdy, ale jak jsou na tom u vás?
Byli to moji oblíbenci a teď, když je znám osobně, možná ještě větší. Oblíbených písní mám více, ale ta, která pro mě z osobních důvodů hodně znamená, je Viva La Vida.

Moc zajímavý je váš obraz London in Sun, zachycující Londýn jako fantasknější a tvárnější místo pro život. Chtěla jste ho malovat z perspektivy dítěte?
Když přijedete do Londýna s někým blízkým či s přáteli, přestože si budete město procházet společně, každý z něj bude mít jiný pocit. Můj London in Sun je pojednání o vlastních dojmech. Nejde o nic seriózního, má to být hravá kombinace Londýna, který vidím před sebou, a Londýna, který se odehrává uvnitř mě samé. Jestli to připomíná perspektivu dítěte... pak se takovou na svět dívám.

Jak na vás vůbec působí současný Londýn? Z vašich dalších obrazů spojených s tímhle městem mám občas pocit, že byste jeho modernost a chaos nejraději propojila s něčím viktoriánským.
Ale to město takové opravdu je. Viktoriánská architektura v něm existuje vedle té postmoderní. Já současný Londýn vidím jako směsici všech období, jimiž si prošel.

Na vašem webu je uvedeno, že jste doposud získala osmnáct uměleckých cen. Posouvají vás někam dál jakožto umělkyni?
Za všechny jsem moc vděčná – každý umělec má radost, když jeho práci okolní svět porozumí a třeba ji i ocení. Člověk si pak říká, že to nedělá jen pro sebe a že to má ještě další smysl. A takové palivo dokáže pohánět tvořivost.

Pro spoustu umělců by byla práce na obalu alba kapely, jako jsou Coldplay, jedním z vrcholů kariéry...
Jsem za tuhle zkušenost nesmírně vděčná. Hodně mě naučila a bylo krásné potkat tak výjimečné lidi. Ale ptáte se na vrchol kariéry a pro mě hory nikdy nejsou otázka zdolávání vrcholů, jako spíš cesta samotná. A vše, co na ní uvidím.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články