Nadšeni i nabaženi (na TransCentury Update)

Oproti pátečnímu line-upu TransCentury Update, kdy jsme uhýbali nebo se prohýbali pod útokem nabroušených kytar po vzoru kopí hoplítů, se sobotní část festivalu odehrává v tanečnějším duchu. Cedule u vchodu hlásí, že je vyprodáno, na počtu návštěvníků Fun Fare to však není vidět. Své posluchače si přitáhne až Jane Weaver, na kterou se prostor zahušťuje a dav se vlní do psychedelicky laděných písní. Repetitivní bicí jako základ a kytaru měnící své polohy od rytmických akordů po atmosférické linky usměrňuje zpěv, melodie si chvíli hraje, chvíli táhle vypráví. Každopádně ukazuje směr, kterým se dnešní večer bude ubírat.

Vzpomínky na minulé epochy vyvolá Alex Cameron. Vizáž kazatele, černý gotický háv, vlasy ulíznuté dozadu a hlavně zvuk kláves á la osmdesátky ukazují, že pro celkové vyznění je pečlivě budovaná image nezbytností. Písničky o lásce bojující o příčky v hitparádách ještě neumřely. Nebo se jen v cyklech vracejí? Podle textů se zdá, že návrat opulentně intimního popu bude přemýšlivější. V dnešním světě je jen málo prostoru pro chybujícího naivku, kterého Cameron na pódiu představuje, a publikum toto chápe, i když dekorace jsou vypůjčené z dob dávno minulých. Aranžované, ale přesné. Saxofonová sóla melodicky dotvářejí výpověď popového losera, který chce jen milovat.

V podobných kulisách vystupuje i John Maus, i když posouvá hudební postupy k dance punku. Zpěv není tak uvolněný jako v předchozím případě, Maus písně více prožívá a spíše než svým zevnějškem přitahuje nasazením. Nasazení si texty zaslouží, i když při práci s delayem vyšumí do prázdna. Do celkového projevu však zpěv zapadá, podporují ho průrazná basa i epické klávesy s širokým rejstříkem. Těch však je už příliš, a tak diváci průběžně odcházejí, možná unaveni, možná nabaženi, a šetří se na nedělní festivalový den. Protože sobota rozdávala zážitky ve velkém.