Články / Rozhovory

Never Sol: Hledat vlastní hlas a nechat to plynout

Never Sol: Hledat vlastní hlas a nechat to plynout

Dominika Prokopová | Články / Rozhovory | 07.09.2016

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková. Zpěvačka a skladatelka, zjevení současné inovativní elektroniky, o které se psalo především v souvislosti s jejím debutem Under Quiet, produkovaným Janem P. Muchowem, na kterém se objevila i ústřední píseň filmu Ve stínu Lay Down. Jednoho pátečního odpoledne zbyla chvíle na to zeptat se, co bylo předtím a co potom.

Sáro, když jsem se dívala na to, co se o tobě napsalo, je tam pořád dost prázdných míst. Kupříkladu tvoje cesta z klasické konzervatoře přes tu jazzovou až ke studiu kulturologie. Jak to tenkrát bylo a co tě k tomu vedlo?
Chodila jsem na státní konzervatoř, ze které jsem po maturitě odešla, chtěla jsem dělat jazz, takže jsem šla na VOŠ Jaroslava Ježka, kde mě učila Hana Pecková a Miriam Bayle. V posledním ročníku mě přepadla trochu apatie a rozpačitost, co dál a zda vůbec dělat hudbu, měla jsem takové horší hudební období. Zpívala jsem s jazzovým kvartetem a poté duem a hráli jsme dost často – třeba třikrát týdně – jazzové standardy a já měla pak hroznou krizi. Přestalo mě to naplňovat, protože už to nebylo o hudbě, ale byl to jen takový maraton. Tak jsem hledala, co bych mohla dělat jiného a našla jsem obor Kulturologie na Filozofické Fakultě- to bylo pro mě vysvobození. Kulturologie mě pomalu vrátila i k hudbě, najednou jsem se začala zajímat o úplně jiné věci a hledat svůj výraz. Začala jsem hrát s Káčou Šantrochovou, což je moje nejlepší kamarádka, a řekla jsem si, že nad tím nebudu přemýšlet a nechám to plynout. Člověk je ve škole neustále doháněný k tomu něco dokazovat. Ve výsledku mi přijde, že umělecké školy můžou člověka někdy i trochu deformovat. Já jsem měla pocit, že se neustále něco řeší a pak se vytrácí pojem o tom, o čem by to mělo být a když člověk z té školy vyleze, tak teprve hledá cestu k vlastnímu hlasu a sebevyjádření. Kulturologie byla odlet jinam, který mě vrátil na to místo, na kterém jsem doteď.

Také jsem se dočetla, že jsi zpívala s hip hopovou kapelou – o jaký projekt se jednalo?
Byla to hip-hopová kapela – The Keyborg. Byla to spíš elektronika, ale byl tam rapper a já jsem zpívala. To byla vlastně první kapela, kterou jsem měla. Já jsem už od patnácti chtěla nějakou rockovou kapelu, ale na státní konzervatoři nebyl nikdo, kdo by to chtěl hrát, tak jsem zkoušela různé hudební bazary, občas jsem s někým zkoušela někde ve zkušebně, ale nikdy z toho nevylezlo nic dlouhodobějšího. Tohle byla první kapela, se kterou to klaplo, koncertovali jsme a nahráli jsme dokonce i EP. Bavilo mě to, pak se to ale bohužel pro neshody rozpadlo. Myslím si, že Craig Montana (C. Monts – pozn. red.), který tam rapoval, ještě pokračuje, už ne asi s původní sestavou, ale věnuje se tomu dál a dělá v rádiu.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že vlastně nechceš umět zpívat. Začínala jsi studiem klasického zpěvu, pak ses vydala na cestu k vlastnímu výrazu. Co pro tebe znamená pěvecká technika dnes?
Tenhle rozhovor si pamatuju, to bylo na začátku. V té době jsem hodně přemýšlela, jaké místo má technika zaujímat, do jaké míry to ovlivňuje můj výraz a do jaké míry je to správně. Jestli technika neomezuje člověka ve způsobu, jakým se může vyjádřit. Nakonec jsem došla k názoru, že je dobré se to naučit, ale nenechat se tím pohltit, mít vždycky odstup a nepoužívat to úplně cíleně. Mám s tím problém dodnes. Když zpívám koncert, taky z toho vycházím - vím, kdy je třeba zakulatit hlas, kdy se můžu spolehnout na techniku, která mi pomůže, když jsem třeba zrovna nemocná – a pomáhá mi to, ale stále přemýšlím nad tím, jestli ta „technická kontrola“ neubere na autentičnosti a nemizí tak vnitřní hodnota, kterou by to mělo mít daleko víc než technickou dokonalost. Je to moje téma, pořád se tím zabývám a nemám v tom zcela jasno. Chci umět zpívat, ale tak jak já si myslím, že je to dobře, ne tak, jak to někdo schválí. To je podobné jako s hudební produkcí a zvukem. Na hudební akademii v Tokiu jsem se setkala s jednou hudebnicí, která hrála skvěle, ale kašlala na nějakou běžnou zvukovou praxi, jak má co znít a jak mají zvuky mezi sebou komunikovat – ten zvuk byl tak v podstatě špinavý a nebyl vyladěný. Někdo by mohl říci, že nehrála dobře, ale to bylo to, čím se odlišovala, co bylo zajímavé, originální a čím byla jiná.

A co bylo ještě před konzervatoří? Kdy ses rozhodla, že chceš zpívat?
Nepamatuju si přesně, kdy to bylo, ale jakmile jsem začala chodit do sboru, tak jsem chtěla zpívat. Rodiče poslouchali doma stále hudbu, poslouchala jsem ji s nimi, začala si k tomu zpívat, psát všechny možné texty… Chodila jsem do různých kroužků, hrát basket, ale to mě vždycky přestalo bavit, hudba jediná zůstala. Chodila jsem na klavír a na hodiny zpěvu, trávila jsem tím spoustu času a tehdy jsem si vysnila, že půjdu na konzervatoř. Nebylo to kupodivu ani o tom, že bych chtěla být zpěvačka, ale přála jsem si být na konzervatoři a věnovat zpěvu ještě více času. Hudba je pro mě nejdůležitější, i když ráda občas někam uteču a nechám se obohatit něčím jiným.

Máš za sebou celou řadu rozmanitých projektů – hudba k tanečnímu představení Divočina, filmová hudba, koncert s filharmonickým orchestrem – co z toho tobě utkvělo jako nevětší zážitek, který ti dal impuls, k něčemu, k čemu by ses chtěla vrátit?
Divočina, marnivost ptačích per – v další sezoně se bude hrát dál. Jednou mi zavolala režisérka Jana Burkiewiczová, jestli bych nechtěla k tomuto představení udělat hudbu. Já jsem v životě nepřemýšlela o tom, jestli bych toho byla schopná, protože v oblasti hudební produkce s hudebními programy umím, ale nemyslím si, že bych to zvládala natolik skvěle. Tohle byla výzva a já jsem si řekla, že to musím dát. Byly na to dva, tři měsíce, začala jsem makat, dělala jsem na tom každý den. U vlastních věcí vždy čekám na nějakou inspiraci, ale tohle bylo jiné. Člověk naplňuje představu někoho jiného, musí to ladit s obrazem, sdělením, je třeba komunikovat s dalšími lidmi. Díky tomu, že jsem se najednou věnovala hudební produkci každý den, jsem se toho hodně naučila a posunula jsem se. Moc mě to bavilo, což mě překvapilo, nečekala jsem, že mě to bude bavit stejně jako vlastní tvorba. Udělala jsem během té práce třeba 30 věcí, ze kterých se finálně použilo asi 7, ale vznikl důležitý pracovní materiál. Dokopalo mě to být každý den na stejném místě a tvořit. Jinak bych asi nepracovala tak vydatně a koncentrovaně každý den a to je to důležité. I když to třeba nejsou všechno dobré a použitelné skladby, jedině tak se člověk může zlepšovat, když je na tom svém místě u synt'áku s otevřenou myslí, maká a čeká. Kdyby byl v tu stejnou chvíli někde jinde, tak mu to nemá šanci do toho klína spadnout. Naučila jsem se být víc pečlivá, souvisle pracovat. To člověku ve vlastní tvorbě občas chybí, protože si řekne, že nebude tlačit na pilu a nebude nic hrotit a počká si na inspiraci. Objevila jsem zcela nové pole. Chodila jsem na zkoušky a pracovala rovnou na místě, sledovala jsem tanečníky a pak jsem to rozpracovávala. Kdyby se objevila možnost práce na dalším takovém projektu, šla bych do toho hned. Bylo to pro mě uvolňující, k tomu bych asi ráda došla i ve vlastní tvorbě, nejsou tam taková očekávání, jsou tam jiné limity. Ve vlastní tvorbě mám limity taky, třeba to že bych měla udělat desku příští rok, ale já na sebe takhle nedokážu tlačit. Já bych samozřejmě ráda, ale nemůžu něco udělat, protože bych měla, vymačkat to ze sebe.

Od Tvé první desky Under Quiet uplynuly tři roky. Teď máš nové singly – Roza a Trees – které by mohly být součástí nové desky. Máš ještě nějaké novinky?
Kontinuálně pracuji na novém materiálu. Na Pohodě jsem hrála další tři nové věci, v září vyjde nová písnička, kterou jsem nahrávala se seniorským sborem Elpida, takže to bude snad taková vlaštovka.

Souvisí tvoje spolupráce s tímto sborem se setkáním s Václavem Havelkou z Please The Trees, se kterým jsi se potkala při spolupráci na hudbě k polskému filmu Yuma?
My jsme se setkali na festivalu, kde Elpida vystupovala a dali jsme se do řeči, ale bylo to spíš náhodné setkání, impuls vzešel od Veroniky Ruppert (moderátorka Rádia Wave – pozn. red.). Minulý rok se podílela na festivalu Elpidy Old's cool, v rámci kterého byla i módní přehlídka, a tak nás napadlo, že bych na ní mohla hrát a babičky by mě doprovodily. Pro příští ročník jsem vytvořila skladbu přímo pro Elpidu a pro podporu jejich organizace a festivalu. Byla to skvělá spolupráce, klip bude mít premiéru v první půlce září.


Vraťme se ještě k plánované desce. Je možné, že producentem další desky bude opět Jan P. Muchow? Potkáváte se na nějakých projektech v současné době?
Občas se potkáme, ale aktuálně nespolupracujeme. Já bych si chtěla další desku produkovat sama. To je můj sen a i si myslím, že je to teď třeba. Ráda bych to zkusila i za cenu toho, že to třeba nebude úplně dobré, chtěla bych se oprostit od představ a očekávání, jak to má znít. Dostala jsem do rozpoložení, kdy je mi to trošku jedno, chtěla bych se pokusit vyjádřit, to co já cítím a chci sdělit. V rámci spolupráce s Elpidou jsem také track podukovala sama. Naplňuje mě to, uvidíme, jak to dopadne. Spolupráce s Honzou Muchowem mě obrovsky obohatila, ale cítím, že teď je čas jít dál sama.

Už několikrát si říkala, že pseudonym Never Sol vznikl náhodou – ale jakou náhodou?
Já jsem hledala nějaký pseudonym, protože jsem nechtěla vystupovat pod svým jménem, které mi přišlo moc dlouhé. Tak jsem hledala různé nerosty, rostliny, souhvězdí... A najednou jsem někde viděla napsané slovo „sol“ a to se mi začalo líbit. Zkoušela jsem k tomu něco přidat a to „never“ se mi k tomu hodilo nejvíc. Je to pro mě název projektu, který se mi líbí, ale není za tím žádná skrytá výpověď, nemá to hlubší význam.

Ty skládáš a zpíváš v angličtině, v češtině jsi zatím udělala jeden cover písně Suchého a Šlitra ze semaforského kabaretu s názvem „Dusno a těžko“. Máš v plánu se v budoucnu víc věnovat českým textům?
Ano, tohle byla jediná píseň, kterou jsem zpívala v češtině, a bylo to skvělé. Já bych chtěla dělat věci v češtině, není to tak, že bych se tomu vyhýbala, ale je to pro mě dost těžké, nenapadá mě to. Když skládám, tak sedím u piana, zapnu si mikrofon a nahrávám, co mě napadá. Zpívám si k tomu jakýmsi neexistujícím jazykem, a když to pak poslouchám, připomíná mi to nejvíc angličtinu. Samozřejmě je tam taky ten metr, který na sebe člověk má. Kdybych napsala český text, tak by musel být fakt moc dobrý a ta dokonalost, kterou od sebe člověk požaduje, je asi to, co mu svazuje ruce. Před měsícem jsem si říkala, že bych možná oslovila někoho, jehož styl psaní nebo vyjadřování mám ráda, že by pro mě něco napsal nebo bych si půjčila nějaký už hotový text, ale to je přesně to, co jsem nechtěla udělat, chtěla bych k tomu dospět. Zpívání v češtině je pro mě velký zážitek. Když jsem zpívala „Dusno a těžko“, tak mě z toho mrazilo, byla to krása. Mám moc ráda Kubišovou a Hegerovou, to se mě dotýká hlavně kvůli těm textům, ony také měly své dvorní textaře. Já si píšu do sešitu různá slovní spojení, která mě napadnou, ale zatím z toho není nic celistvého. Vždycky jsem to měla tak, že ke mně ty věci přišly přirozeně. Když jsem se snažila na něco tlačit, tak to nešlo a nebylo z toho nic. Musím si prostě počkat, ono to uzraje.

Býváš srovnávaná především se zahraničními zpěvačkami a skladatelkami – Bat for Lashes, Emika, Cat Power… Český ekvivalent k tobě u nás těžko hledat. Máš ty sama nějaký svůj nový inspirační zdroj, kromě těch stávajících?
Abych řekla pravdu, tak to byl nenápadný začátek mé velké lásky k ženským zpěvačkám a producentkám, který se začal samovolně vyvíjet a vytvořila jsem si daleko větší prostor i mezi-žánrově. Předtím byla Emika jedna z mála elektronických producentek, které jsem znala, teď už je jich mnohem víc, i těch, které už třeba ani nezpívají a jsou stylově úplně jinde. Není to tak, že by se mi to nelíbilo nebo mě to nezajímalo, ale to, co teď dělá třeba Bat for Lashes, už je jinde, její novou desku jsem si ještě ani neposlechla, nevím, čím to je. Ale je zase nová vlna, kterou je potřeba sledovat. Mám moc ráda Venuši ve Švehlovce, tam jsem viděla skvělý koncert americké skladatelky a zpěvačky Angel Deradoorian. Bylo nás tam asi 40, krásná intimní atmosféra. To mě teď oslovuje mnohem víc, než všechny velké koncerty, kde je úplně přecpáno. A líbila se mi taky Lafawndah. Jediný idol, který mi zůstal, je vlastně Cat Power, ta mě pořád baví. Je to písničkářka a folkařka a není tam moc té produkce, a možná právě proto je to nadčasové. Některé věci jsou přirozené a nemusí být ani nijak zvlášť objevné nebo průlomové, ale je dobře, že jsou tu i ti vizionáři, kteří to tlačí před sebou a posouvají dál. Nikdy nekončící evoluce hudby.

Chtěla by ses i v budoucnu držet elektronické hudby nebo si občas odskočit k nějakému akustickému hraní, případně dalším experimentům?
Já si nejsem jistá, přestala jsem to teď řešit. Ony si ty písničky řeknou. Nechci, aby to znělo nějak esotericky, ale je to různé. Róza by třeba v životě nemohla projít žádnou produkcí, je podle mě dobrá jen s pianem a dost, některé písničky jsou naopak založené na jednom akordu a zvukové hře a nedokážu si představit, jak by fungovaly s klavírem, kytarou nebo jiným akustickým nástrojem. V některých písničkách mě zajímá víc zvuk než harmonie a melodie, někdy zase naopak, je to různorodější, mám to tak půl na půl. Piano je pro mě důležité, ale stejně tak všechny zvuky a jejich zakomponování do hudby.

Nahráváš si zvuky kolem sebe?
Ano, po Akademii v Tokiu jsem si pořídila rekordér – tam ho všichni měli a já jsem ani nevěděla, že se něco takového dělá - a začala nahrávat různé zvuky a vytvářet si vlastní samplovací banky. Takže zvuky nahrávám a třeba teď při práci na písničce pro Elpidu jsem jeden využila. Měla jsem pocit, že tam něco chybí a nemohla jsem to najít. Když jsem měla koncert na Slovensku, tak jsem tam potkala Stanleyho Povodu, který vyrábí thereminy. Pozval nás tehdy ještě s Ille do svého ateliéru a já jsem si tam ten theremin nahrála. Pak jsem si to trošku upravila, a byl z toho přesně ten sample, který jsem do téhle písně hledala. Já si myslím, že samply jsou to, co vytváří charakteristický zvuk, to co může skladby odlišit. Není to synťák, není to akustický nástroj, je to nějaký zvuk, který si ty sám upravíš podle sebe, můžeš z něj udělat, co chceš a doplnit tak celkový zvuk. Baví mě s tím pracovat. Nemám moc ráda přírodní zvuky, třeba nahrávky ptáků, ale různé ruchy a nějaký bordel na ulici, který mě zaujme. Když to pak ještě projedeš tím správným efektem, tak je to ono. V hudbě vždycky záleží na člověku. Ty budeš hrát na piano a vybereš si nějaký akord, který by se mi nelíbil a naopak, a stejně je to se zvuky. Každého zaujme nějaký jiný zvuk, kterého by si někdo jiný nevšiml. Stejně tak, když vytváříš se synťákem zvuk, tak kroutíš, kroutíš, ale úplně jinak, než by kroutil někdo jiný.

Bavily jsme se o zahraničních vzorech, co někdo z domácí scény?
Moc se mi líbí Katarzia, to mě až mrazí. A ještě slovenská písničkářka Tante Elze, taky trochu elektronika, pak i Monika Načeva… je moc věcí, které poslouchám, ale v tom smyslu, že by to pro mě bylo inspirací– toho je dost málo. Třeba mám hodně ráda kapelu Ježíš táhne na Berlín. Ghost of you mě teď na festivalu Banát úplně odrovnali, to je asi teď moje top kapela vůbec. Těch kapel je samozřejmě spousta… ale u těch českých kapel si radši zajdu na koncert a slyším je naživo.

A máš někoho, s kým by ses chtěla potkat hudebně?
Ještě než jsem dnes odcházela, poslouchala jsem jednu z mých nejoblíbenějších kapel – Archive – a došlo mi, že jsou tam věci, které taky nevědomky používám – je vidět, co to ve mně zanechalo. Takže Archive jsou pro mě velká inspirace a k těm mám velký respekt, ti mě napadli jako první. A pak Cat Power.

Máš ještě – kromě vydání nové desky - nějaké další plány?
Zatím ne, ale ono to vždycky přijde. Jsem otevřená čemukoliv, ale zároveň nic neplánuju. Teď byla Elpida, která vyvrcholí v září, pak uvidíme. Předtím to bylo taky tak – dokončila jsem Divočinu a přišel projekt s filharmonickým orchestrem, ten skončil a přišla Elpida… Naštěstí to mám tak, že když se něco dokončuje, objeví se něco jiného… Vedle toho budu samozřejmě dál koncertovat a skládat nové věci do šuplíku.

Info

Old's Cool 2016: Never Sol a sbor Elpida
24.9.2016, Veletržní palác - Malá dvorana, Praha
www.elpida.cz/oldscool
www.neversol.cz

foto © Michaela Karásková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články