No Creepy, no Teepee!

No Creepy, no Teepee! Když tento pokřik Seana Bowieho aka TEAMSe doplníte sloganem estonského rappera TOMM¥ho €A$He „I love you all but I’m sick of people“, máte v ruce dostatečnou instantní výbavu pro přežití na festivalu. Není nutné rozlišovat mezi headbangem na elasťákovou flow a screamo v posledním tažení.

GASK má novou stálou expozici traktovanou binárními opozicemi jak v Dračím doupěti – Rozvážnost / Spontánnost; Rovnováha / Napětí nebo dokonce Odcizení / Meditace. Nechám stranou pozadí tohoto überkitsche a vypůjčím si jednu fantasmagorickou dvojici, výstižnou pro Creepy Teepee. Porozumění / Předpojatost se zdají být pádné hashtagy pro vysvětlení dovolenkářské adorace i resentimentu lovců kuriozit.

Takové Kap Bambino jsem měl vždy oklikou spojené s nálepkou referenční kapely bývalé „ostravské scény“ (tzv. punkáči bez kytar). Od předpojatého postoje k samohrajkovému electroclashi s živou modelkou jsem ale rychle obrátil a přijal porozumění. K němu nabádal zpěvaččin cropped smajlík, jako vytahané electro nutilo k metrovým skokům v tempu, na stagi i z ní.

Od neodolatelné „Devotion“ Kap Bambino k současné „Allegory“. Tak se jmenuje deska japonské Sapphire Slows to bylo první tour v Evropě, za což poděkovala jen o něco méně zaraženě, než zpívá. Před deseti lety, kdy Kap Bambino začínali nabírat na síle, Ellen Allien vydala desku Berlinette. U Sapphire nabírá Slows Berliner minimal par avion cestou kontury tradičně spojované s labelem Not Not Fun – tedy obrysy delayem rozpité, analogovými tlačítky vykreslené do sfér, kde se klidně sluší říct, že zrovna zapadalo slunce. „Can I get out of this silence?“

Blízko k subtilní zakřiknuté elektronice Sapphire Slows má Throwing Shade, která ovšem doplatila na mizernou hlasitost první den a šokovou terapii, kdy po housličkové base The Pharmacy zůstal na pódiu jen laptop. Dalo by se říct, že je na změnách tohoto typu festival postaven, kdyby průvodní jev spadlého řemene nezačal nabírat na síle jako v Jezuitské koleji při kontemplaci ode zdi ke zdi. Finální střet Mykkiho Blanca s Julií Holter je tak neblahým mementem, kterak se headliner stává party anestetikem. Co na tom, že Julia Holter má nezaměnitelný hlas a vintage aranže, když je po Blancově cosmic angel drag show atmosféra násilně přeoperována na přehrávky Pavla Šporcla s Užjsmedomem. Předpojatost zvítězila, chamber pop se před očima a ušima zkazil v akademicky odtažité chambre séparé.

Byly a jsou ale i šťastnější dvojičky – např. pár Aurora Halal a Ital, kteří měli původně hrát spolu, Ital si ale zfalšoval omluvenku a ze společného setu sešlo. Jejich jednotlivá vystoupení ovšem daleko předčila jakékoli lokální protáčení rovného beatu a souvztažnosti v tomhle případě hrály do karet. Ital je zárukou lo-fi rychty, vlastní taneční 100% Silk divizi Not Not Fun a Aurora Halal s acid synťáky zase skvěle sedla k našlapaným DUST. Reprezentanti Mannequin Records připomněli, že „house není tolik zvuk, jako situace“. Zasněný zpěv v kosmické kombinéze a cheerleading LGBT šiků v reflexní vestě jedno jsou. Tedy pokud vám v zádech zrovna vzniká měňavá hauzina čistě zpod kláves a paliček. Nesrovnatelně jiná virtuozita než u Julie Holter.

Ty nejvyšší nároky co do zručnosti zacházení s materiálem a instrumentářem unese i patten. Basa na krku neslouží k doprovodu smyček jak u Forest Swords, spíš než v houpavém rytmu je ve zvuku pattena přítomen dub v podobě živého modulování do neutuchajících „re-editů“, jak zní jeho vlastní termín. Jeho živé postupy často připomenou instrumentální turistiku Daniela Lopatina a takový track Pathways míří nevyšlapanýma stezkama i pro současný squarewave grime, na který pattenův zvuk též často odkazuje. Jeho komplexní projev je spojený s vizualizacemi Jane Eastlight, která stvořila videa i pro Caribou a Daphni, čtverec se tím uzavírá, nebo spíš vrství a padá do hloubky, jako v dvojvideu Agen, které mě nechalo stát bez klíčových slov ve streamu related images & sounds. Tak silné dolování významu z usměrňované improvizace bylo cítit už jedině z analogového kroucení italského Ottaven, který na Creepku prezentoval i své oblečení coby Caned Icoda. Vystoupil zády k lidem ve svém vlastním tričku, posítotištěném logem Creepy Teepee na místě.

Zákazníci, kteří si oblíbili tento produkt, si vybrali také: Palmistry. Slo-mo dancehall jak z cédéčka. Vedle Dubbel Dutch je tím nejzajímavějším z labelu Mixpak, tím spíš, že sám rozechvěle zpívá, aniž by se zpovídal jah diskotéce. Štěstí, že na jeho sladké melodie došlo, na Bliss festivalu ve Vídni jenom DJoval ozářen displejem.

Actually završila všechny rozštěpy, když na podium přizvala Ondřeje Skalu (Ježíš táhne na Berlín). Zdánlivá kontradikce větší Tropické zimy se ukázala být námezdní službou pro závěrečnou zboostrovanou hymnu I Shouldn‘t Be Alive (I’m Harder Than You), sčuch triphopu s glamrockem tak naplnil už tak překypující „festivalovou show“. Explicitní promluvy najdou místo i tam, kde mluví řeč hadího těla a přesně mířené odkazy. Mezi ně patřil cover Ladyshave od industriální/new wave legendy Fad(a) Gadget(a) proběhl bez vytrhávání ochlupení. Do široce rozkročeného setu sedl dokonale, tím spíš, že ducha BDSM dandyho při svém rituálu nenechali následně spočnout ani DyingBreed.

Bez ohledu na romantizaci násilí gopniků, skinheads, blouznění o tribálnosti Adidasu v Ukrajinské revoluci - první, co DyingBreed (Astrid Gnoise a Petr Davydtchenko) svým ne-hraním s nástroji, publikem i militantními znaky připomenou, jsou právě spektákly typu Fad Gadget nebo inkarnace konceptuálního industrial-ravera Dominica Fernowa (Prurient či Vatican Shadow). Vzpříčený techno industrial se chvíli plazí, chvíli běží nikam. Oddělen výstražnou páskou, nemá kam utéct ani dav přihlížejících, zbývá jen hájemství hejtu nebo sounáležitosti. Barvy na obličeji se postupně z Voskovce a Wericha mění na corpse paint, nervozita stoupá na obou stranách. Dvojice nevyzpytatelně pobíhá a přešlapuje jako zlý a zlejší gestapák ve výslechovém 1+0 s příslušenstvím. Bílé duhovky číhají, co kde spritznout, zbrousit nebo rozbít. Když vodku, tak černou, když lajnu, tak rovnou tři. Pro Davidčenkovo nabuzené ego je rozbrušovačka bližší než strojek na vlasy a ostentativní natáčení a focení „spoluhráčky“ není ani náhodou vystoupením z role. Nástroj dělá mistra. Mimo záběr se žel nabuzený Drunk to Death střetl se Stoned to Death a školometské pohrávání si s „očistným vnitřním násilím“ tak vyústilo v hospodskou ráži. Kutná Hora nejsou Karlovy Vary, pro bulvár tedy nutno na twittery a do svědomí.

Can we turn the reverb up? Je-li pro vás youtube slutcore/whorecore moc žánrově těsný, přihoďte tady s jistotou, s jakou Labanna Babalon odhazuje svršky, aniž by pršely dolary. Vydýchaný luft jak v globální ložnici Prettypuke. Do té zabloudil i Sean Bowie, zatímco Dean Blunt čoudil ve skříni, ve které zůstala viset košile Johna Mause. Teams se mimo svou nedělní performance zjevil coby chvilkový Record Player „v baráku“ už předešlou noc vedle Palmistry(ho), FOMO tak nutkavé, že vás nutí protáčet Pioneery naprázdno. Podobnou press play metodu zvolil i před Blancem, jehož DJ ještě stačil na zahřátí pustit hitovku Future – Shit!, čímž bylo vokodérům učiněno zadost a po vyvolávané nastoupil opět Teams. „Can we turn the reverb up?“

Teamsův zvuk je tříštěný ohebným tělem jako u takového DJe Lotica, který na jaře vystoupil z klubového disentu a ohromil mixtapem Damsel in Distress. Co s tím má Teams? Napoví název i cover Damsel in Distress, vybroušený M.E.S.H.em, jehož EP Scynthians by podle žebříčků Metacritic měl v ročence zmínit i Yann-Ray Jecques. Obousměrná triáda Hype-Hate-Copy, pěstmi značkovaný prostor „Gegen alles!“, zčernalá týmová kérka. Party animal Lotic živě sklouzává k ballroom standardům (skloňuj podle vzoru jazz), M.E.S.H. je přece jen v prvé řadě dechberoucí producent (čti designer). Teams jako ničivý performer (překládej jako výkon) rozdupává předsudky skrze karaoke s ocelovou špičkou, kdy dancefloor je čtecím zařízením. Při první návštěvě Creepka se předvedl jako ležérně klikající producent mizející v moři beatů vybójkovaném seapunkem. Tentokrát nezazněly žádné delfíní hlasy, recepční pohodlnost narušil už pohodlný outfit s precizně zahnutým kšiltem a zaplátovanými „pytlovitými džínsy“. Tílko se šlápotou dopovědělo nevyřčené. „It’s fuckin‘ natural! No it’s not“. 10/10 nebo spíš 4/4. Pro jiné než punkové metrum sledujte všechny jeho proměnlivé projekty: Club:Genetic, shanti_ nebo zasloužilý BODYGUARD s Jamesem Ferrarem. Lonsdale loves all colours.

A konečně samotný Mykki Blanco? „Is the Fifth Element, since I came to Earth, these bitches ain’t relevant.“ Jako vždy množství a capella pravd, stejně jako organizování davu do kruhu nebo jeho ovlivňování oficiálními freestyle statementy, jako tím o údajné rivalitě s Le1fem, které mi žel nebylo tolik srozumitelné. Ukřižování na stojanu mikrofonu ale rozumí každý. Paruka jde dolů stejně nonšalantně jako červené rukavice, které revidovaly slovo atombordel. Drag mode, zombie mode, berserker mode, Mortal Kombat mode. V rámci něj jako Sub Zero provedl „Get over here!“ chvat s vyvolenými na piedestalu, kteří naskočili na hru, jako by jen stiskl @. Všichni na svá místa, vše na svém místě. Tolik a ještě mnoho dalšího, hlavně domácího a kytarového. Blackový stroj na (nic) uzávorkovaný ve třech kytarách (slyšte esenciální riff v tracku číslo VI ze splitu s Old Soul), maniakální francouzská screamo scholastika Esazlesa, kažená jen prolínačkovou projekcí (hej, viděl jsem dobrý film teďka), vybledlé barvy, riffy a rauš z umělého dýmu At Bona Fide. Na závěr snad ještě výtka na ležérnost DJských afterparties. Loni postupně zabíjela vinylovým hard technem DJ Lemieux nebo s updatovanou flashkou vždy připravení Pictureplane a výletující Weird Magic. Letos mi nesedli ani Kills nebo Micachu v sobotu, ani 90’s playlist nebo Skrillex a Harlem Shake v neděli.

„Excuse me? My name is on the list? What list? The DJ’s list!“ Když se občas neudrží lineup, podrží lidi. Jo vlastně, přijela i ČT Bu2r lovit kmeny. Teepee, oheň a dubisko.