Články / Rozhovory

Oake: Berlín miluju a hluboce nenávidím

Oake: Berlín miluju a hluboce nenávidím

Václav Adam | Články / Rozhovory | 29.03.2018

Hudbu Oake můžeme zařadit do experimentálního směru vydavatelství Downwards a Blackest Ever Black. Jejich tvorba s sebou nese stejnou pohřební eleganci jako produkce Raime nebo Samuela Kerridge, který s Ericem Goldsteinem z Oake spolupracuje na projektu UF a žánrově připomíná roj padajících basových linek, zrozených po srážce dronu s junglem a dubstepem. Duo Oake, které vedle Goldsteina tvoří ještě Bathseba Zippora, však vyzařuje vlastní osobitou energii, která je odlišuje od všech ostatních projektů.

Naplňují vás „obyčejná“ živá vystoupení nebo preferujete ucelenější přístup, jako třeba vaši taneční performance na festivalu CTM v roce 2015?
Eric: Jakékoliv vystoupení, ať už jde „jen“ o živý set, DJ set nebo o nějakou komplexnější performanci, je samo o sobě skvělé. Akorát je třeba dávat pozor, protože když smícháš hodně rozdílných prvků do jednoho celku, tak se ti může stát, že nedokážeš sdělit to hlavní, o co ti jde. Když jsme se ten rok účastnili CTM, hudba nebyla naživo. Soustředil jsem se na pódiová světla a Bathseba vystupovala s ostatními tanečníky. Kdybychom tehdy navíc hráli živě místo playbacku, rozhodně by některé části performance utrpěly. Obecně vzato máme rádi, když můžeme věci dělat jinak, než se čeká, a přistupovat k vystoupením se širším záběrem než jen skrze samotnou hudbu. Je to většinou otázka rozpočtu, zda se taková vize dá realizovat.

Downwards je kultovní label zaměřený na industriální nebo postpunkové techno. Vím, že jste se k vydání debutu dostali celkem náhodou přes tvoji tehdejší kolegyni, která chodila s Karlem O'Connorem (vulgo Regis, šéf Downwards) a jednou mu vaši nahrávku pustila. Byla to ale vlastně vaše meta nebo alespoň přání vydávat tam někdy?
Eric: Popravdě jsme vůbec neměli záměr naši hudbu vydávat. Tedy myšlenka na vydání byla samozřejmě přitažlivá, ale muziku jsme dělali hlavně pro sebe, jen jako pro lidi, co mají rádi zvuk a umění.

Zmiňujete label Headphone Commute jako zdroj inspirace. Je tam hodně zajímavých věcí, hlavně těch něžnějších z oblasti ambientu a neoklasiky, ale málokdy člověk narazí na industrial. Jaká je tam tedy spojitost? Protože vaše hudba je dost temná, ale něžná vůbec…
Bathseba: Oba se dáme velmi snadno ovlivnit. Přírodou, lidmi, knihami, filmy, videohrami, obecně uměním – vším, na co si vzpomeneš. Milujeme ten blog kvůli tomu, že nám zprostředkoval hudbu, která není podobná tomu, co tvoříme ve studiu. Když píšeme vlastní hudbu, vlastně se jiné snažíme vyhýbat, právě abychom se nenechali ovlivnit a nevědomě nekopírovali něco cizího. Eric poslouchá hudbu podobnou té naší, jen když si připravuje DJ sety, jinak se industrialu nebo technu spíš straní.


Část vaší image dost připomíná blackmetalové kapely, jako třeba pohanské symboly, pochmurné přírodní scenerie, atd. Tady nějaká záměrná paralela je?
Eric: Oba máme kořeny v metalové a hardcorové scéně. Je to muzika, se kterou jsme vyrůstali a která byla součástí našeho mládí. Jezdili jsme v křápech po celé Evropě na doordeal koncerty a přežívali na pivu a čipsech. Takže některé aspekty téhle scény jsou hluboko v nás. Přesto obrazy, o kterých mluvíš, nepředstavují žádnou "brand-image" – v zásadě jsou vizuály mnohem víc spojené s naší aktuální náladou než s nějakým symbolismem šitým pro Oake.

Stále se snažíte prostřednictvím hudby lidi dotlačit k jejich limitům, donutit je zažívat nepříjemné?
Eric: Když hrajeme živě, je tahle pohnutka pořád aktuální. Ale některé věci můžeš zopakovat jen párkrát. Oba jsme dychtiví objevit další způsoby, jak vzbudit silné pocity u posluchačů. V časech, jako jsou ty dnešní, je nepoměrně jednodušší vyvolat pocit rozrušení a neklidu než kdy jindy. Možná je načase zkusit dosáhnout opaku. Ale abychom byli upřímní, rozhodně jsme ještě nevytvořili ten nejděsivější sound… prozatím. A určitě jsou v plánu nahrávky, kde se o to pokusíme.

Četl jsem ve vaší biografii, že vokály mají být ovlivněné Sibylinymi proroctvími.
Eric: Bathseba většinou přijde s vokálními linkami, které obsahují skutečné texty, pravděpodobně se jimi snaží zhypnotizovat lidi, aby se navzájem milovali… Záměrně jsou zpěvy hodně utopené v hudbě, ani jeden z nás není zrovna fanda hlasitých, rozptylujících hlasů, co z hudby vyčnívají. Její vokál má být jen jeden z nástrojů, co s dalšími zvuky tvoří celek.

Jak jste vlastně spokojení v Berlíně? Slýchávám ambivalentní reakce od lidí odtamtud. Na jedné straně silná kreativní komunita a spousta akcí, což je trochu dvousečný meč, protože toho na straně druhé může být až příliš. A samozřejmě klasická písnička o starých dobrých časech, než vše začalo být „komerční“, do toho gentrifikace některých částí města…
Eric: Vtipné, že to zmiňuješ, zrovna včera jsme se o tom bavili. Dá se na to těžko odpovědět, mohl bych ti o životě v Berlíně napsat menší esej. Navíc si uvědomuju, že relativně krátkou odpovědí v tomhle rozhovoru rozhodně nevystihnu celý obraz, co mám v mysli na tohle téma. Jo, jsme tu šťastní. A máme štěstí, že už tu jsme takovou dobu, ale dost jsi to vystihl s tím dvousečným mečem. Oake by nikdy nevznikli, kdybychom se nepřestěhovali do tohohle města. Asi bychom pořád dělali hudbu někde jinde, nějak jinak, a tenhle projekt, tak jak je dnes, by nikdy nespatřil světlo světa.

Zůstaňme u umění: v Berlíně je strašná hromada schopných lidí. Nedochází tady jen k té společenské gentrifikaci, kvůli které tu i ta nejnudnější osoba na nejprůměrnější house party bude naříkat, jak je to šílené a jak jim leze na nervy nové hipsterské café za rohem, co si otevřela bohatá děcka z Nového Zélandu, dost nestoudná na to opustit svou zemi, jen aby nám ukázala, jak se dělá dobré kafe, než si sjede další lajnu… Ne, probíhá tady i mimořádná „talentová gentrifikace“, což je v zásadě skvělá věc. Tolik nadaných individuí na stejné vlně, co se snaží překročit zažité koncepty a hranice. Nejde jen o sdílení společné vize, ale i zkoušení rozdílných přístupů a světonázorů – a to se týká úplně všech druhů umění.

Blbým důsledkem ale pak je, že spousta z nich zůstane mimo rozlišovací schopnosti ostatních, málokdo je vůbec zaregistruje. Což vede do nepříliš veselých končin uměleckého života. Musíš se tlačit dopředu, být vidět, navazovat kontakty. Když jsi nadaný a asociální, talent je ti na nic, protože kdokoliv, i povážlivě průměrnější než ty, ale s pozitivním postojem ke šplhání u těch správných lidí, dostane šanci se předvést. Je hrozně těžké najít něco výjimečného, něco, co jde proti zažitému, protože většina se snaží zůstat jen v rámci vyzkoušených postupů a dosáhnout úspěchu v nich, prostě sázka na jistotu. To ale znamená zabití všech těch dobrých důsledků umělecké gentrifikace, o které jsem mluvil a nedám na ni dopustit. Pro umělce je a bude těžké v tomhle městě něco znamenat a nebýt jím pohlcen.

Když to vztáhneme jen na hudbu, jsou tu naštěstí instituce jako Musikboard, Goethe Institut nebo festivaly jako CTM či Atonal, ale taky menší kolektivy, co pořádají večírky v míň známých klubech a co se snaží rozšířit obzory klasickým klubařům, sdílet vlastní vizi – Aufnahme Wiedergabe, Oecus, RecRoom, Horo, Ohm, Fleisch a další. Občas si přeju, aby se Berlín sám neprezentoval jako párty město, kterým ale rozhodně je – jen to přispívá k té příšerné techno bublině, ve které žijeme. Prostě když půjdeš ven, uslyšíš všude tu samou nudnou 4/4 sračku, bez ohledu na to, jestli jde o house, techhouse nebo techno. Všichni se snaží být jak Berghain, Tresor nebo svého času Bar25. Běžte s tím do hajzlu. Nebuďte, sakra, posraní. Dělejte něco neotřelého. Rozsekejte posluchače, nebojte se na ně zase klást nároky! Ale ne, takhle to nefunguje. Hodně lidí, které Berlín přitahuje, chtějí právě to, co tu najdou. A z tohohle pohledu to dělají kluby a promotéři správně a oceňuju, že mají aspoň odhodlání dělat to dál a na tak vysoké úrovni. A jak teda nazveme tohle? Kulturní gentrifikace? Nevím. Miluju tohle město a hluboce ho nenávidím. Připadá mi, jako bych tu byl v pasti. Lapený v Berlíně jako v patologickém vztahu. Každý den dostávám výprask, ale i tak si to nechám líbit, protože prostě láska a všechny ty úžasné zážitky, co byly a co nás snad čekají… Nakonec láska i nenávist je to samé, jen naruby.

Ve světle předchozí odpovědi – považuješ se za městského nebo venkovského člověka?
Eric: Miluju venkov. V ideálním případě bych žil v naprosté samotě, v hlubokém temném lese blízko jezera nebo moře, v oblasti, kde je celý rok teplo. S cílem dopracovat se k naprosté soběstačnosti – a kdybych něco potřeboval, mohl bych si skočit do večerky hned za rohem… Miluju město. V ideálním případě bych žil ve sdíleném komunitním domě, v živém, rozmanitém a stále se měnícím okolí, kde na počasí nezáleží. A když budu chtít něco zažít, jen vykročím ze dveří.

Údajně jste neznali většinu kapel, ke kterým vás začali po vašich prvních nahrávkách přirovnávat. Je nějaká, kterou jsi takhle objevil a stal se velkým fanouškem?
Eric: Coil.

Samuel Kerridge tu hrál, už potřetí, jen týden před vaší návštěvou. Vy jste měli společný projekt UF a taky jste spolu DJovali jako KerriOake. Jak to s tím vším vypadá teď?
Eric: Jo, se Samem jsme spolu dělali UF, což byl prozatím exkluzivní živý projekt pro Atonal. Nemyslím teda exkluzivní doslova, určitě bychom zahráli i na jiných festivalech nebo v klubech, ale chceme, aby to pořád bylo něco speciálního. Skoro jsme loni s UF hráli v Arma17 v Moskvě, a potom v Petrohradu, kdyby fízlové večírek na poslední chvíli nerozprášili. Možná se něco objeví letos, teď jsme jednu nabídku museli odmítnout kvůli konfliktům s termíny. Je to pro nás oba dost zábava, navíc jsme si taky hodně blízcí a normálně se i scházíme, což to dělá ještě výjimečnější. Takže kdo chce DJ set KerriOake, ať si nás zabookuje.

Odkud se znáte s Kerridgem?
Eric: Sam pořádal se svou ženou Hayley úžasné party Contort v nedělní odpoledne. Potkal jsem Hayley v Amsterodamu a ona mě představila Samovi během jednoho tahu v Berghainu. Ale skutečné setkání proběhlo až pár týdnů poté na jedné z prvních Contort akcí, bylo to zhruba v období, kdy nám oběma vyšly první nahrávky na Downwards.

Tvoje představa dobře stráveného dne?
Eric: Slunečný den, co začíná skvělou kávou a taky dokonalým jídlem a který je plný vzrušujících, ale i vyklidněných zážitků, během nichž nemyslím na to, co přijde vzápětí. Přirozeně plyne, až si uvědomíš, že vlastně začal další den.

Nějaký tip na poctivou knajpu v Berlíně? A co třeba řemeslná piva?
Eric: Miluju Bierbaum2, což znamená Pivnístrom2 – a jo, je i jednička a trojka. Vyloženě pro štamgasty. Je tam jukebox s největšími hity osmdesátek, kulečník, šipky a rozumné ceny za pivo. Fancy pití si necháváme na doma. Vím, jak připravit nějaké klasické drinky.

Bude to pro Oake pražská premiéra, byli jste tu někdy předtím?
Eric: V Praze jsme aspoň jednou ročně se sestrami od Bathseby. A tenhle víkend budeme opět. Takže se moc těšíme, jak si zase užijeme krásné město, pivko a jídlo. Oba to tam zbožňujeme. A já se nemůžu dočkat prvního vystoupení.


E N G L I S H

Do you enjoy "simple" live sets or do you prefer more holistic approach (like the dance performance at 2015's CTM) when circumstances allow it? Is it something you aim for in future?
Eric: Any kind of performance, whether it is "just" a live set, a DJ set or a complete production is amazing in its own right. If you combine a lot of different elements into one performance, you might run into a problem where you miss the point you are trying to make. When we did the CTM dance performance, we did not play the music live. I was concentrating on the lights and Bathseba was on stage with the dancers. If we had played the live set on top of that, parts of the performance would have suffered. Generally speaking, we really like the idea of changing things and switching them up and approach a show more holistically. It is usually a question of a budget that will allow or prevent you to realize a certain and different vision of a show.

Downwards is an iconic label of industrial and post-punk influenced techno. I know it was just a coincidence when your job colleague who used to be Karl O'Connor's girlfriend and she had played him some of your music. But before she had, did you have a goal or at least a desire to release anything there?
Eric: We did not really have the intention of releasing our music before we got to know Karl and were offered to be part of Downwards. I mean, the thought of a release was very appealing, but we mainly made music for us as individuals who enjoy sounds and art.

You mention Headphone Commute as an inspirational source. I like the mag too, but when it comes to music Mike Lazarev promotes there, it is more about gentle stuff, usually of ambient and classical genres. Of course he reaches to more experimental things as well, but you won't find much industrial music there. What would you say is the main source of inspiration then? Because your music is quite dark, it isn’t “easy”, let alone gentle.
Bathseba: We are both very easily inspired. By nature, people, books, movies, art, films, video games - you name it. We love the blog for introducing us to music that is not 100% in line with what we create in the studio. When writing music, we actually try to avoid music completely to avoid re-creating something we are listening to at the moment. Eric only listens to music close to ours when preparing for DJ gigs, otherwise, he really avoids most of industrial or techno music.

Another aspect of your presentation is image remotely reminiscent of black metal bands with dark and pagan symbolism, representation of gloomy natural sceneries, etc. Is there any common parallel or your inspiration stems from elsewhere?
Eric: We both have our musical roots in the metal and hardcore scenes. It is the music we spend our youth with and that we grew up on. We travelled in shitty cars to door-deal gigs across Europe and lived off beer and chips. So the imagery of that scene is deeply rooted in what we do. The imagery we use though is nothing that we'd consider a "brand-image" - basically, the pictures and visuals we are associating ourselves with are more representing current moods rather than an OAKE-fit symbolism.

Do you still have the intention to push people to their limits with your music? Or let's say force them to embrace the uncomfortable?
Eric: When we play live, this sentiment is certainly still alive. But you can do something only ever so often. We are both very open and eager to find other ways to create feelings in our listeners. In times like these, it's easier than ever to create a feeling of discomfort. Maybe it is time to try to achieve the opposite. But, to be honest, we have not created the most horrifying sound... yet; and there will still be releases in which we will try to do so.

I found the vocals are supposed to be influenced by Sibylline Oracles in your bio. Is there anything deeper behind that?
Eric: Bathseba usually comes up with the vocals and has actual lyrics within them, probably trying to subconsciously hypnotize people into loving each other... We intentionally bury the vocals in the music, since both of us are not the biggest fans of these loud distracting voices on top of a musical piece. So we try to treat her voice as an instrument that adds to other sounds present.

Are you actually happy in Berlin? There seems to be quite ambivalent feedback from people living there - on one hand incredibly rich creative community and lot of things happening, but on the other hand, like a double edged sword, too much stuff and too many people, so it might be hard to get attention or not to lose oneself in all of it. On top of that, classical story of everything getting too "commercial" compared to good old times, gentrification of certain areas of the city,...
Eric: It's funny that you ask this question since we just talked about this last night. It's a tough one to answer and I could write you a small essay about living in this city. And by answering this in a relatively short way for this interview, I'll definitely miss painting a full picture of my thoughts. Yes, we are happy here. And we are blessed to have been here for such a long time already, but you are on point by describing the city as this double-edged sword. OAKE would not exist if we wouldn't have come to Berlin. We would probably still make music somewhere, somehow, but this project as it exists today wouldn't have seen the light.

Let's just stay in the realms of art for now: There are so many talented people here in Berlin. There is not only this social gentrification happening that allows even the most boring person at your average house party to moan about how mad everything got here and how annoyed they are about the new hipster café around the corner, run by those rich kids from New Zealand who are shameless enough to leave their beautiful country just to show us how good coffee is made, before snorting another line of K.... No, there is also this extraordinary talent gentrification going on, which essentially is a great thing. So many talented people that are vibing together, trying to go beyond existing concepts and boundaries and not only sharing their own vision but also exploring other approaches and worldviews - and this is true for all kinds of art.

The bad part of this is that in the end, a lot of them are just operating under the radar and go barely noticed and then they are driven into the grim corners of artist life. You have to hustle, to be out there and to network to be heard. If you are talented but antisocial, your talent will be worth nothing because someone considerably less talented than you, with a better attitude towards connecting with the right people, will get the chance to show what they got. It's very hard to find something outstanding, something that goes against the norm; because many just try to stay in the realms of the already proven concepts and try to be successful there because it is a safer bet. Which is essentially killing off all the good things about this artist-gentrification that I love. For an artist it is and will stay to be hard to be recognised here in this city and not to be swallowed up by it.

Luckily, when turning back to the art of music, you have institutions like the Musikboard, Goethe Institut or festivals like CTM or Atonal, but also smaller collectives throwing parties in lesser-known clubs that are trying to open the mind of the average club goer and to transmit their own vision (I look at you Aufnahme Wiedergabe, Oecus, RecRoom, Horo, Ohm, Fleisch,... and the ones that know who you are). I sometimes wish Berlin would not advertise itself as this party city it definitely is - because it just adds to this awful techno bubble that we are living in.

Essentially, when you go out here, all you hear is the same shitty, boring four to the floor crap, no matter if it's house, tech house or techno. All trying to be like Berghain. Tresor or like Bar25 [once was]. Fuck Off. Grow some balls. Do something new. Blow the minds of your audience and challenge people again! But no, it does not work like this. A lot of the people attracted to the city come here because they want this and in that respect, the clubs and promoters are doing the right thing and I appreciate that they at least have the endurance to keep doing what they do and that they do it on such a high level. So how do we call that then? Cultural gentrification? I don’t know. I love this city and I deeply hate it. It feels like I am trapped here. Trapped in Berlin, like in an abusive relationship. Being beaten every other day, but so in love that I just let it happen - and then all the wonderful things that have happened here to us and hopefully will happen in the future… In the end love and hate are the same anyways, just on opposite sides of each other.

Probably unnecessary question after your last reply, but still - would you consider yourself more of a city person rather than a rural one?
Eric: I love the country. Ideally, I'd live in total solitude, in a deep and dark forest close by a lake or the sea in an area that is pretty warm all year long, with the aim to self-support towards independence - and if I need something I can walk to the late shop around the corner... I love the city. Ideally, I'd live in a shared house, in a vibrant, colourful, ever-changing area where the weather does not matter and when I want to experience something I just take a step out of the front door.

I've read you didn't know most of bands/projects to which you were compared to after release of your first recordings. Is there any one you find particularly interesting?
Eric: Coil.

Samuel Kerridge have played here (for the third time) just week before you. I think you had something planned together called UF, what's up with that? Any more joint DJ sets as KerriOake?
Eric: Sam and I have this project UF together, which is, at this moment, an exclusive live project to Atonal. I mean, it is not exclusive, we'd play for other festivals and clubs as well, but we also want to keep it special. We almost played a UF show at Arma17 in Moscow (then St. Petersburg) last year, if the coppers wouldn't have killed the party last minute. We might play somewhere else this year again and we just had to turn an offer down due to scheduling conflicts. It's a very fun project for us both and we both are very close and actually enjoy each other’s company - which makes it even more special. And if people want the sexiness that a KerriOake DJ set brings into their hearts, they should start booking it and we will make it happen.

And where do you know each other from by the way?
Eric: Sam was doing this amazing Sunday afternoon Contort party together with his wife Hayley. She and I met in Amsterdam and then she introduced me to Sam during a bender at Berghain. But the first time we properly met was a few weeks after that at one of the very first Contort parties, around the time we both had released our fist records with Downwards.

What's your idea of a day well spent?
Eric: A sunny day that starts with great coffee and great food and which is full of exciting, but also chill things to do without having to think about what comes next. It just naturally flows and then you realize that the next day has already begun.

What's your favourite place in Berlin to hang out? How about craft beers?
Eric: I love Bierbaum2, which means BeerTree2 - and yes there is a one and a three. It's very local. You have a jukebox with the greatest hits of the 80s, a pool table, darts and moderately priced beer. The fancy beverages are always drunk at home. I know how to make a good old fashioned.

Mandatory question: it will be Oake's Prague premiere, loooking forward to that? Have you ever been here before?
Eric: Super excited mate! We are in Prague at least once a year with Bathseba’s sisters. And we will be again this weekend. So we are looking forward to enjoying the beauty of the city, the beer, and the food. We both love the place. And I cannot wait to play there for the first time.

Info

Oake (de)
fb kapely

Živě: 30. 3. 2018 22:00
Underdogs', Praha
fb událost

foto © Camille Blake, Marco Microbi

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články