Články / Reporty

Ohmataná stavebnice (Therapy?)

Ohmataná stavebnice (Therapy?)

Akana | Články / Reporty | 03.02.2019

Solidní. Therapy? byli vždycky solidní v původním smyslu toho slova. Tedy spolehliví, důvěryhodní a taky trvanliví. Hype z poloviny devadesátých let vyvolaný albem Troublegum ustáli beze šrámů na cti, a i když jsou pro ně časy hitparádových výstupů dávno pryč, drží si nezanedbatelnou, věrnou, a jak jejich koncert v Rock Café potvrdil, i zapálenou fanouškovskou základnu. Pravidelně vydávají desky, které nezní sériově, i když stylistika dekády, která Therapy? „udělala“, jim zůstává vlastní. Vždycky jsem obdivoval, s jakým zaujetím a invencí dokážou s pouhými několika základními kostkami rockové stavebnice poskládat pokaždé trochu jiný a stále zábavný model. A navíc jsou to sympaťáci. Proto se mi neříká lehko, že tohle všechno, zdá se, už přestává stačit a irská trojice se přeci jen stává pouhým reliktem pro pamětníky.

Ne že by pánové Andy Cairns, Michael McKeegan a Neil Cooper (plus podpůrný kytarista a sborista Stevie Firth) působili unaveně. Na pódiu jančili jako zamlada, poctivě odehrané a odpocené „dílo“ jim nikdo upřít nemůže. Při většině skladeb (a při trvalkách z Troublegum obzvlášť) se v předních řadách rozjížděl slušný moshpit, pocitová teplota v těch místech stoupala strmě vzhůru. Ale jak už naznačilo loňské, spíše průměrné album Cleave, možnosti, jak udržet rukopis svěží a neoposlouchaný, nejsou nekonečné. Úvodní novinky Wreck It Like Beckett a Expelled možná mají na to energicky rozjet párty, samy o sobě ale nejsou nijak jedinečné. Kakistocracy slouží spíš jen jako záminka ke skandování refrénu nebo „hlubokým“ politickým komentářům typu „Fuck the British Government, fuck Donald Trump!“ a melodie singlové Callow je i v rámci repertoáru kapely povědomá až příliš.

Také toho roztleskávání a hecování publika nemuselo být tolik a zpočátku nebyl úplně ideální ani zvuk. Z letité hitovky Lonely, Cryin', Only se jeho vinou stal nečitelný chuchvalec, v němž chytlavá melodie zcela zanikala. Nicméně chvílemi se blýskalo vydatně a to i prostřednictvím čerstvého materiálu, jmenovitě povedených písní Save Me From the Ordinary nebo Success? Success Is Survival, která zakončovala přídavkový blok. Velkoryse bylo zastoupené album Troublegum: skladby Turn, Trigger Inside, Screamager nebo Nowhere jsou časem prověřené jistoty a na publikum zabíraly jako rudý hadr na býka. Několika coververzemi také Therapy? demonstrovali svou stejnoměrně rozloženou lásku k punku (Buzzcocks), postpunku (Joy Division), noise rocku (Hüsker Dü) i metalu (Judas Priest). Jsem přesvědčený, že drtivá většina návštěvníků odcházela spokojená, ne-li nadšená. I lekce z historie mohou být zábavné a naplňující, zvlášť pro ty, kdo jejich látku pamatují na vlastní kůži. Ale doufal jsem, že právě nezničitelní Therapy? mi nabídnou přeci jen něco víc než nostalgii.

Ten dojem anachroničnosti a určité omšelosti by možná nebyl tak markantní, kdyby v pátek nastoupili na pódium nejstaršího pražského „rockáče“ bez předkapely. Jenže půlhodinový set pražského posthardcoreového tria Hell Paso nastavil malé rockové násobilce Irů nepříjemné zrcadlo. Po jejich vtahujícím, šťavnatém, propracovaném, atmosférickém a s dynamikou skvěle pracujícím nářezu zněly písně Therapy? (alespoň zkraje, než i oni nasadili o něco rafinovanější kousky) málem jako odrhovačky. Spravedlivě je nutno uznat, že samotné hvězdy večera výkon supportu vyzdvihly přímo z pódia. Dalo by se to shrnout tak, že bych snesl o třicet minut víc Hell Pasa a o třicet méně Therapy?.

Info

Therapy? (uk) + Hell Paso
1. 2. 2019 Rock Café, Praha

foto © Honza Nedoma

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články