PJ Harvey: Zkoušky z odpovědnosti

Na svá středněvěká kolena se PJ Harvey stává angažovanou umělkyní. Sondy do dějin Velké Británie na albu Let England Shake probíhaly ještě na relativně bezpečné půdě, reflexe minulých událostí má výhodu v široké nabídce analýz a pramenů, které také PJ svědomitě studovala. Vyslovit se k bolavým místům současného světa je ošemetnější záležitost, ale ani toho se zpěvačka nebála. Přípravu rovněž nepodcenila a místo rešerší se tentokrát vydala přímo do terénu. S fotografem Seamusem Murphym podnikla cesty do Kosova, Afghánistánu i americké metropole a své dojmy zhmotnila nejen na albu The Hope Six Demolition Project, ale už i ve své loňské básnické prvotině Tho Hollow of the Hand.

Společenská, neřkuli politická angažovanost představuje v rockové muzice zatraceně tenký led. „Západní“ umělec, který se za sběrem tvůrčích impulsů vydá do chudých, válkou poničených oblastí, se snadno může stát samolibým voyerem, supem, který na základě několik zahlédnutých momentek utrpení nabyde dojmu, že tamní situaci porozuměl a získal tak právo ji „zasvěceně“ komentovat, zatímco skutečný život v dané lokalitě i všechny možné souvislosti mu beznadějně unikají. PJ Harvey se naštěstí snaží udržovat vědomý dokumentaristický odstup, nenabízí víc než vlastní dojmy bez troufalých ambicí postihnout celou problematiku.

Není ale pravda, že zůstává vždy neutrálním reportérem. Například verš „They're gonna put a Walmart here“ v úvodní písni The Community of Hope, která už stačila vyprovokovat příkré odsudky v řadách příslušných činovníků, jasně naznačuje, komu a proč má být spíláno. V tomto konkrétním případě mám pochybnosti, jestli okružní jízda po problémové čtvrti Washingtonu stačí k objektivnímu zhodnocení všech souvislostí. Chatrná ledová krusta pod PJ povážlivě praská také ve skladbě A Line in the Sand, kde ji nepochybně otřesná zkušenost z uprchlického tábora svádí k povrchnímu mudrování o dobru a zlu ve světě.

Ani v tomto případě ale její výpověď nepostrádá upřímnost. O tu se snaží na celém albu a důkazem jsou místa, kde vyjadřuje pochybnosti o samotné ideji desky a její prospěšnosti. Jde o písně The Orange Monkey a zejména závěrečnou Dollar, Dollar, bolestnou vzpomínku na žebrajícího afghánského chlapce, v níž jsou Pollyiny slzy dojetí a bezmoci takřka hmatatelné. Silného účinku dosahuje, když se jí podaří s minimem otevřeného zobecňování převést svůj zážitek do působivé metafory. „Kosovská klíčnice“, žena pečující o domy nezvěstných sousedů v sebeklamné naději, že by je válečný chřtán snad ještě někdy mohl vyvrhnout zpět (Chain of Keys), rozmazlený chlapeček provokující špačky u washingtonských památníků (Near the Memorials to Vietnam and Lincoln) nebo řetízkový kolotoč jako symbol ztrácejících se dětí (The Wheel), to jsou momenty, které skutečně a konkrétně zasáhnou.

Pokud jsem ohledně (některých!) textů poněkud rezervovanější, po čistě hudební stránce je pro mě album nirvánou. Skoro mám pocit, že takové melodie a takový zvuk jsem podvědomě vždycky chtěl od PJ Harvey slyšet. Bohatství nosných melodických motivů neprohlubuje depresi z popisovaných obrazů, ale ani nejde proti nim (vyloženě kontrastní k tíživému obsahu je snad jen lehce poletující zpěv v A Line in the Sand). Vzniká tak elegie, která není prostá naděje. Klasické rockové bicí nahrazují úžasně variabilní a přitom často velmi robustní perkuse, na něž se nabalují kytary a další nástroje. Z nich největší pozornost budí všudypřítomné saxofony, které jsou pro album do značné míry charakteristické (nástroj je i nedílnou součástí série promofotek Seamuse Murphyho). Vedle samotné Polly Jean na ně hrají i význační hosté Terry Edwards, Mike Smith a Alain Johannes a jejich využití sahá od úderných frází po trýznivá kakofonická sóla umocňující sdělení.

Dalším sjednocujícím rysem je vliv staré černošské hudby, který se projevuje nejen v častých a velmi sugestivních mužských sborových partech (za všechny dechberoucí refrén The Ministry of Defence), ale i konkrétněji využitím motivu z prastarého spirituálu (River Anacostia) nebo samplu i vlastní citace bluesové písně Jerryho McCaina (The Ministry of Social Affairs). Bluesové ladění zbavuje album bezvýchodnosti, mírní tragičnost témat, ale nebagatelizuje je. Ve vší té mizérii dodává sílu, tak, jak to blues mělo vždy v popisu práce.

K nahrávání alba, při němž měli návštěvníci studia v Somerset House možnost sledovat muzikanty při práci v rámci projektu Recording in Progress, si PJ Harvey přizvala osvědčené kumpány. S producentem a multiinstrumentalistou Johnem Parishem tvoří dlouhá léta skvělý tým, stejně dobře si rozumí s druhým spoluproducentem Floodem i jmenovcem Mickem Harveym. Všichni tři odvedli na albu The Six Hope Demolition Project obrovský kus práce, významnou stopu na něm ale zanechali i Terry Edwards (častý spolupracovník například Tindersticks) nebo James Johnston ze skupiny Gallon Drunk. Hostování jamajského básníka Lintona Kwesiho Johnsona je spíš cameo, ale k fantastickému výsledku přispívají i takové drobnosti.

PJ Harvey s pokusem o „zprávu o stavu světa“ hodně zariskovala a sem tam i trochu zakolísala. Ale díky svému upřímnému zaujetí a poctivosti obstála na výbornou. Bez ohledu na to, jestli má nebo nemá šanci něco změnit, budu si tuhle desku pouštět ještě mnohokrát.